Očekávaný trojboj přelomu roku ve složení Přání k mání – Špindl – Čertoviny začal... podle očekávání. První zmíněný kousek se začátkem prosince snaží útočit na kinachtivé rodiny a přinést trochu té adventní pohody. Už trailer ukázal, že výprava působí ambiciózně, zbytek nám však odhalil až celý film. A ten už opravdu taková sláva není.

Vedle práce pro televizi jsme od režiséra Víta Karase nejvýrazněji zaznamenali šest let starou pohádku Micimutr, na kterou si nepamatujete, protože se do zlatého fondu tuzemských žánrovek rozhodně nezapsala. Na tiskovce po projekci Přání k mání byl Karas označen za tvůrce nejkrásnějších fantaskních světů a v tomhle ohledu jsem s filmem neměl problém (přestože na tomtéž místě zmiňovaný Terry Gilliam je přece jen o poznání jinde). Vánoční atmosféra výrazněji dýchne hlavně v úvodu a ke konci, většina stopáže ale dává vzpomenout spíše na teenagerské komedie, v nichž se ústřední loser snaží sbalit největší kočku a v cestě mu stojí zlotřilý drsňák. Zde navíc s nepříjemným bonusem v podobě neustálého přemítání o možnostech využití kouzelného přání.

Děj se totiž točí kolem tří dětí, které dostanou možnost si cokoli přát. Dvě svá přání promrhají a o to poslední se začne svádět lítý boj. Jeho majitel Albert je totiž zamilován do o rok starší dívky, ona ho však nechce a její bratr je Albertův nejlepší kamarád. Do vztahového propletence ještě vstupuje rozmazlený syn hoteliéra, který by chtěl přání pro sebe, a Albertovi rodiče (Martin Myšička a Jitka Čvančarová). A další. Prostě postav jak na orloji a zdá se, jako by v každé verzi scénáře byl kladen důraz na někoho jiného, z výsledku je tak pěkný mišmaš. Přitom samotná linie rodičů by mohla děj utáhnout, jsou však odstaveni na vedlejší kolej ve prospěch dětských postav. Což je docela škoda, jelikož mladí herci ještě nejsou tak charismatičtí, aby na nich děj mohl stát.

Ve snímku je také řada podivností, třeba jako zcela nevysvětlená pohádková nadzemka, která každou chvíli s ohlušujícím rachotem profrčí městem. Na zmíněné tiskovce jsem se dozvěděl, že tohle byla cesta k oproštění se od reality a naznačení, že se pohybujeme v pohádkovém světě se specifickými pravidly. No budiž, zřejmě proto i děti, kterým je ve skutečnosti 14 a tady vypadají na 11, tak vehementně hledají celoživotní lásku, randí a líbají se. Musíte holt přistoupit vážně na leccos.

Scénář už jsem trochu pohanil, tak ještě dodám, že pochází od pohádkového rutinéra Miroslava Adamce, který děti ani dospělé v tomhle filmu neobdařil schopností logického jednání či rozumně znějících dialogů, takže hlavní chyba je tam, kde obvykle. Ještě je zajímavé, že je většina postav často docela zlá a chová se k sobě navzájem dost hnusně. Pohodová adventní atmosféra tak na mě opravdu nedýchla, což je po údajných čtyřech letech intenzivní práce na filmu docela škoda. Inu, příjemné překvapení se nekoná, a pokud chcete nasát vánoční pohodu, raději si pusťte nějakou osvědčenou klasiku.