Když KarelR napsal pokračování svého životního článku 50 filmů před Star Wars, došlo v něm na čtyřicátá léta. Opomenutí Pouta nejsilnějšího mě sice mrzelo, ale při pohledu na jeho nejoblíbenější pecky z tučné dekády jsem zbytečně nehartusil. Místo toho jsem se zařekl, že u nás méně známé romantické klasice, kterou  Britský filmový institut zařadil na druhé místo nejlepších domácích filmů všech dob, dopřeji zasloužený V.I.M. štempl.

Z dnešního pohledu není na synopsi Pouta nejsilnějšího vůbec nic výjimečného. Náhodné setkání vdané ženy z domácnosti a ženatého lékaře na jednom vlakovém nádraží odstartuje krátké milostné vzplanutí. Necelou hodinku a půl sledujeme setkávání nevěrných čtyřicátníků a vzhledem k faktu, že film začíná poslední scénou, už od začátku tušíme, že láska dvou sympatických cizinců nebude naplněná. Důvodů, proč je nejenom podle mě snímek výjimečný, je však mnoho.

V první řadě je třeba brát v potaz dobu vzniku. Celý svět žil právě skončivší druhou světovou válkou a Velká Británie nebyla výjimkou. Běžní lidé se museli obětovat pro vyšší dobro a v případě žen to znamenalo zajistit svým rodinám (a především manželům) bezvýhradné teplo rodinného krbu. O nějaké vztahové rovnováze nemůže být ani řeč. Když tedy přišel pár měsíců po skončení války do kin film, vyprávěný z pohledu jedné nevěrné manželky, neobešlo se to bez jisté (dnes už jenom těžko pochopitelné) kontroverze. Třeba v Irsku bylo Pouto v době premiéry rovnou zakázané.

Působivost regionálně ostrakizovaného díla z velké části leží na bedrech přesvědčivé představitelky hlavní role – Celie Johnson. Herečka se proslavila především jako Elizabeth Bennet v divadelní adaptaci Pýchy a předsudku, přičemž Laura z Pouta nejsilnějšího jí o pět let později vynesla zaslouženou nominaci na Oscara. Ona je ta hlavní postava, jejíž introspektivní promluvy, protkané hlubokými city k lékaři, rámují příběh. Ona je tou hrdinkou, vracející se domů ke svému línému manželovi, jenž jí s cigárkem a rozečtenými novinami při návratu domů ledabyle vítá s tím, že děti nahoře řvou, tak ať se postará.

Ne, Celia opravdu není kráska z ranku Ingrid Bergman, z níž by se podlamovala kolena všem mužům okolo. Stačí však jeden pohled do jejích nešťastných očí a budete jí přát, aby byla za každou cenu šťastná. Ať jde celá rodina klidně vy víte kam. Schválně nezmiňuji doktora, do něhož je maminka a manželka zamilovaná. Pro Trevora Howarda se jednalo o první větší roli a jako trochu studený britský gentleman nijak nezáří.

Jeho postava je totiž schválně upozaděná, což je vítaná změna vzhledem k tomu, že nejenom ve čtyřicátých letech jsme sledovali zástupy hollywoodských proutníků a lamačů ženských srdcí, kterým na rozdíl od veskrze pasivních objektů jejich lásky prošlo úplně vše. Za všechny jmenujme Humphreyho Bogarta, ale třeba ani vrcholně sympatický štramák Cary Grant by jako vzor dnešních gendermanů rozhodně neprošel.

Pouto nejsilnější je první velký triumf mého oblíbeného režiséra Davida Leana, jehož má většina lidí zafixovaného jako toho pána, který světu během pouhých osmi let naservíroval epickou trojici bijáků Most přes řeku Kwai (V.I.M. bude nejdříve za půl roku), Lawrence z Arábie a Doktor Zhivago. Zrovna při sledování posledního jmenovaného jsem si mimochodem na Pouto vzpomněl.

Válkou nemocný Strelnikov totiž při jedné scéně citlivému a později nevěrnému básníkovi Zhivagovi říká: „Minulost zahubila osobní život v Rusku“. Jakoby se (v životě šestkrát ženatý) Lean už jedenáct let před vydáním slavného románu Borise Pasternaka obával, že nelítostná válka zahubila osobní život i v konzervativní Anglii. Režisér se každopádně v polovině čtyřicátých let dočkal první nominace na Oscara, která naplno odstartovala jeho bohatou kariéru.

Co na tom, že v jeho celovečeráku občas zaskřípou dialogy a vedlejší pitoreskní postavičky nádražních štamgastů působí v kontrastu s hlavní dvojící skoro až nepatřičně. Leanova svižná režie povyšuje příběh z obyčejné divadelní jednoaktovky Noela Cowarda na precizní dílo, které navzdory ukotvení v romantických vodách svým vizuálem občas připomíná noirové majstrštyky. Když člověk sleduje, jak do stanice přijíždí zlověstný vlak, skoro má pocit, že na perónu se ukrývá vrah, jenž chce zastřelit Orsona Wellese.

Jak už jste z předchozích řádků asi poznali, Pouto nejsilnější mě kdysi naprosto okouzlilo. Pravidelně se k němu vracím a podobně to jistě má třeba Clint Eastwood, jenž v polovině devadesátých let natočil spřízněné Madisonské mosty. Když v nich došlo na srdcervoucí scénu v autě, tak jsem řval a utíral slzy. A vzpomínal jsem právě na Pouto nejsilnější, které mě na závěr „sejmulo“ snad ještě víc. Při pohledu na nízký počet na CSFD je mi trochu smutno, tak koukejte statistiky trochu vylepšit a dejte méně známému Leanovi šanci. Nebudete litovat.