Generál Jevgraf Živago (legendární Alec Guiness) pozoruje nekonečné zástupy sovětských dělníků pochodující po hrázi obrovské přehrady a doufá, že se nemýlí. Jeden z anonymních mravenců mířících z dlouhé šichty domů je totiž podle něj dcera jeho zesnulého bratra – slavného básníka Jurije Živaga. Guinessův hlas začne retrospektivně vyprávět epický příběh o jedné velké lásce na pozadí zásadních dějinotvorných událostí začátku 20. století v Rusku. V režii Davida Leana vznikl nezapomenutelný biják vyrážející chvílemi dech a vy byste ho měli vidět.

Režiséra Davida Leana jsem kdysi náhodou objevil díky tomu, že jsem si v zapadlé jihlavské půjčovně Petráš na jeden den „zakoupil“ Lawrence z Arábie (speciální edice dvou dvdček měla krásný obal) a doma jsem na dobově velké televizi s čelistí dokořán sledoval dokonalou pouštní parádu. V noci jsem si ji musel pustit ještě jednou a ráno jsem měl ve škole kvůli jasně viditelné ospalosti průser.

Další den jsem si půjčil Most přes řeku Kwai (V.I.M. bude nejdříve za půl roku), následující týden srdcervoucí romantické drama Pouto nejsilnější a bylo hotovo. Lean zamířil do mojí topky režisérů a byť jsem Doktora Živaga viděl až o pár let později (ještě před tím jsem bohužel zhlédnul verzi s Keirou Knightley), adaptaci románu Borise Pasterňaka, bych z fleku zařadil po bok Lawrence mezi to nejlepší, co nejenom Spielbergem milovaný režisér natočil.

Ono otřepané: „Takové filmy se už dnes netočí“ platí v případě Živaga na 100 %. Stejně jako v Lawrencovi se i zde dočkáte záběrů, kde budete jenom kroutit hlavou a spekulovat, jak to sakra natočili. Na rozdíl od biografické pouštní epopeje však divák není nutně upozorňován na masakrálnost scén bombastickou hudbou (skladatel Maurice Jarre si každopádně připsal další nezapomenutelnou melodii).

Kdepak, tady se už na samotném začátku dočkáme neuvěřitelné scény, kdy stovky lidí vycházejí z tunelu ocejchovaném pěticípou rudou hvězdou a Jarreho hudební podkres skoro až provokativně mlčí. Takových příkladů kolosálnosti je ve filmu mnoho a monumentální záběry jsou přítomny jaksi mimochodem a fungují spíše jako kulisa pro osudový milostný příběh Jurije a Lary.

Jurij Živago s tváří Omara Sharifa je sirotek. Vyrůstá v Moskvě u bohatého strýce a nová rodina si žádá, aby si vzal za ženu strýcovy dceru Toňu (Geraldine Chaplin). Do příběhu vstupuje prasácký právník Komarovskij (Rod Steiger je v roli démonický), přes něhož se Jurij v Moskvě seznámí s krásnou Larou (Julie Christie). Ne, ti dva se ještě nedají dohromady. On je prozatím věrný Toňe, ona miluje revolucionáře Pašu (na Oscara nominovaný Tom Courtenay). Právník Laru zneužije, ona ho postřelí a slovo si vezmou kruté ruské dějiny.

Po letech se Jurij setkává s Larou na frontě, kde doktor s pomocí nebojácné blonďaté sestřičky zachrání životy nespočtu lidí, a přeskočí jiskra. Samozřejmě zjednodušuji a složitý Pasterňakův román zjednodušoval i Lean, za což na něm tehdejší kritická obec nenechala nit suchou. Předloha Pasterňaka (je držitelem Nobelovy ceny za literaturu a spekulace, že v tom měla prsty CIA, prosím berte s rezervou) je mnohem hutnější, ale podle mě je vyloženě nefér peskovat režiséra za to, že některé aspekty knihy zjednodušil. Snímek by totiž musel mít stopáž pět hodin, nikoliv tři. To hlavní z trochu autobiografického románu (autor knihy se také zmítal v milostném trojúhelníku a začínal jako zneuznaný básník) však zůstalo.

Básník a doktor Živago prochází zásadním obdobím ruské historie jako nezaujatý pozorovatel, který vidí vše dobré i špatné. Krásně se to ukáže ve scéně, kdy se unavený vrací z fronty do Moskvy, jenom aby zjistil, že pomalu nastupující soudruzi obsadili strýčkův dům a on musí přežívat na pár metrech čtverečních, které mu nevděční revolucionáři laskavě ponechali. V té chvíli ho navštíví dlouho ztracený bratr Jevgraf, který sice ještě nedisponuje generálskými frčkami, ale jako tajný policajt si užívá všeobecného respektu.

Jurij si bráchovi vlastně nestěžuje, protože socialismus ještě naivně bere jako šanci na spravedlivý život pro všechny. Jen ho trochu mrzí fakt, že jednotlivec pozbývá důležitosti na úkor masy. V pozdější scéně to „krásně“ shrne krutý voják Strelnikov, kdysi známý jako Paša (manžel Lary): „Dějiny nedávají prostor osobním pocitům“. Živago je každopádně (navzdory prosvítajícímu hrdinství) celý film vlastně velmi pasivní a byť občas zpochybňuje bezpráví kolem sebe, nikdy se režimu nevzepře.

Doba samozřejmě neumožnovala filmování v Rusku, a tak se kulisy suplující Moskvu postavily ve Španělsku, kde se měly odehrávat i zimní scény (ve filmu je jich plno a jsou nádherné). Jenomže jižní zemi postihla nejteplejší zima za posledních 50 let, a tak se kvůli záběrům na rozlehlé zasněžené planiny a vlak chvatně odjíždějící z Moskvy směrem na venkov produkce na pár týdnů (natáčelo se 10 měsíců) přestěhovala do Finska a do Kanady. Producentům v čele s Carlem Pontim to stálo za to nejenom kvůli pěti Oscarům, ale i faktu, že pokud započteme inflaci, tak je Doktor Živago dodnes v TOP 15 nejvýdělečnějších filmů.

Pokud vás předchozí odstavce ke sledování dostatečně nenalákaly a vy teď vážně nemáte náladu sledovat romantickou story na pozadí sto let starých revolučních událostí v Rusku, trochu mě to mrzí, ale vy se na film časem stejně podívejte. Je to audiovizuální hostina natočená chorobně perfekcionalistickým režisérem, která vás pohltí a na závěr vyplivne s pocitem, že jste viděli něco výjimečného. Když jsme před rokem zařadili Doktora Živaga mezi dvacítku TOP filmů delších než tři hodiny, Mr. Hlad ve svém textu napsal, že by film klidně mohl mít o hodinu víc. Podepisuji to a budiž to tím nejlepším doporučením na závěr.