Kina jsou otevřená a pomalu se začínají plnit i českými filmy. Prvním z nich je nenápadný, ale vcelku zajímavý thriller Poslouchej, který se směsicí temných žánrů vymyká našemu standardnímu proudu a vztahovým základem lehce evokuje třeba Janákova Důvěrného nepřítele. Přednosti tohoto odvážného počinu však dalece pokulhávají za jeho výraznými nedostatky.

Sledujeme ústřední pár v podání Aleše Bilíka (Křižáček) a Kristýny Podzimkové (Bez vědomí). Obě tváře jsou neokoukané a mají mezi sebou sympaticky nepříjemnou chemii, jak se na rozpadající se vztah sluší. Společně se vypraví na výlet, aby v přírodě zkusili najít ztracenou lásku a důvěra. První půlhodina jejich putování českými vesnicemi je však k uzoufání pomalá a dialogy se potácí od poloimprovizovanosti k nudné vyumělkovanosti.

Po půlhodině přijde hororový zlom a atmosféra potemní. Ukáže se, že vztahová krize není zdaleka tím největším problémem, který budou hlavní figury řešit. Problém je však v tom, že od prvního náznaku toho, co se asi děje, se příběh ubírá naprosto očekávatelným směrem a vy jen přemýšlíte, která polovina ústředního dua je v míře imbecilního chování důslednější. Béčkové finále plné zcela zbytečného vysvětlování a agresivních souloží v duchu „to prodáme v traileru“ tuto mizérii korunuje a vám nezbývá než kroutit hlavou nad promrhaným potenciálem. Nemluvě o mysteriózních berličkách, které nedávají valný smysl ani na symbolické úrovni.

Je vidět, že tvůrci by moc chtěli. Znepokojivě narcistní masturbace před zrcadlem, lehká upomínka na Psycho, občas zábavné kamerové úhly, tematizace ženské soudržnosti i sexuálních omezení plynoucích z menstruace. Celovečerně debutující režiséři David Laňka a Martin Müller mají nápady i nakoukáno, ale k vytvoření skutečného vztahového dusna a smysluplného příběhu jim stále dost chybí. Několikrát nakročí zajímavým směrem, ale pokaždé se zaleknou a raději zkusí něco jiného. Jenže se ukazuje, že nechat šikovné herce improvizovat a road movie líně plynout prostě nestačí.

Současná situace málem nedovolila premiéru v kinech a tento snímek by se mezi lid dostal jen na VOD platformách. Přestože je to pro tvůrce jistě příjemné, více by to téhle nedotažené jednohubce přece jen slušelo na domácích obrazovkách. Tomu odpovídá i technická stránka, která místy připomíná poloamatérskou civilnost konverzačky Karel, já a ty, jindy se zase snaží vytěžit hororové vzorce – ovšem ani v jedné poloze se nepřeklopí do svébytného tvaru, který by mělo smysl vidět. Mám vůči podobným snahám nesporné sympatie, ale nedostatek filmařské invence i jasného konceptu tenhle snímek potápí do šedi průměru a zapomnění.