Ještě jeden karlovarský dluh musíme splatit. Vystudovaný scenárista Bohdan Karásek po dvou středometrážních tvarech představil ve Varech svou celovečerní prvotinu, která rozhodně nezapadla. Pod tajemnými pseudožánrovými označeními jako „bytový film“ se ukrývá snad první český mumblecore. V distribučních plánech snímek zatím nefiguruje, ale přál bych mu, aby se do kin dostal, protože festivalové publikum zaujato bylo – takže by si tenhle filmový otloukánek snad našel svých pár diváků i v běžných kinech.

Tenhle hlavně americký žánr stojí na přirozeně znějících dialozích, které pronášejí mladí a nespokojení lidé. Problémy prvního světa se tu povětšinou ukazují v plné síle, když dvacátníci a třicátníci řeší nad pivem své vztahové jizvičky a u toho se všelijak poflakují. Tomu odpovídají i produkční kvality, kdy o efektech či technicky precizní filmařině nemůže být řeč; namísto toho stojí tyto snímky na přirozenosti a možnosti diváka se k předkládaným situacím osobně vztáhnout. A to všechno beze zbytku platí i pro Karáskovu novinku.

Jak název napovídá, sledujeme trojúhelník postav, který však vlastně ani není milostný. Manželství Karla (Miloslav König) se Sašou se nejspíš rozpadá, a tak se Saša (Jenovéfa Boková) odstěhuje. Nakonec skončí u svého kamaráda Dušana, zarytého intelektuála, kterého si s chutí a asi bez výraznějšího přemáhání střihnul sám Karásek (pod pseudonymem Miroslav Faderholz). V této fázi zažívají všichni různé drobné románky a přemítají nad podstatou vztahů, práce, života a vůbec všeho možného. Je přitom velmi sympatické, že zobrazené situace i probíraná témata jsou zjevně odžitá, a tak přestože leccos na první pohled vypadá jako všední plácání, pod povrchem se skrývá řada pravd; a pokud je k sobě pustíte, uvidíte, že se k lecčemu můžete vztáhnout sami. Pokud jste ve věku mileniálů a sáhli jste si na nějaké ty vztahové smutky (kdo ne?), tak to platí dvojnásob.

Jednotlivé tlachací pasáže spojují koláže a přechody s jazzovými bicí, což je z hlediska dynamiky bezesporu fajn; přesto však snímek nejvíc trpí poněkud přepálenou stopáží. 111 minut je na sledování takto minimalistického formátu opravdu náročných, a kdyby se střední pasáž, jež z hlediska ústředního příběhu trochu přešlapuje na místě, o dobrých dvacet minut pokrátila, výsledku by to neuškodilo. Jinak se však zásadní chyby hledají těžko, jelikož pokud přistoupíme na limity a pravidla stanoveného žánru, dočkáme se velmi povedeného výsledku.