Tak už je to asi definitivní. První vlnu hororových remaků máme za sebou. Předělávky asijských filmů, ve kterých bledé děti s podivně černými vlasy dělají bubu na hrdiny i na diváky, už dnes nikoho nezajímají. Došlo to i hollywoodským studiím, jejichž hlavouni se rozhodli zaměřit se jinam. Remaky amerických klasik tu sice byly už dřív, ale jelikož ty nejzajímavější filmy a nejveselejší sérioví vrazi svou novou verzi mají, je nutné hrabat v archivech trochu hlouběji. I tak se dá však s trochou štěstí najít něco, co má mezi hororovými fanoušky dobré jméno a potenciál vydělat nějaký ten milion.

Poslední dům nalevo je předělávkou debutu hororové legendy Wese Cravena (a ten byl remakem Bergmanova Pramene pany). Z jeho filmů dostaly novou podobu Hory mají oči, před nějakou dobou se mluvilo o Shockerovi nebo o předělávce Vřískotu a příští rok nás navštíví kotelník Freddy Krueger v nové Noční můře v Elm Street. Je toho zkrátka dost. Pokud však všechny remaky budou vypadat právě jako Poslední dům nalevo, žádné nadšení ze strany milovníků hororů tvůrci čekat nemohou.

Nejde ani tak o to, že příběh je poměrně slabý. To byl i v originálu. Celý děj si v podstatě pohrává s jedinou myšlenkou – co byste udělali, kdyby vám banda cynických kriminálníků znásilnila a téměř zavraždila dceru a vy jste je měli nakýblované doma, aniž by tušili, že „vy víte?“ Pomsta za ublížení někomu, koho má člověk rád, je téma staré snad jako film samotný, ale například nedávný Rozsudek smrti ukázal, že i když se nic moc originálního a nového vymyslet nedá, stačí, když si za kameru sedne někdo, kdo to s ní umí. A Dennis Iliadis, na jehož debut Hardcore jste mohli před pár lety narazit na festivalu v Karlových Varech, to bohužel není.

Zásadní problém Posledního domu nalevo tkví v tom, že si tvůrci neuvědomili, že když nemají příběh, musí diváky bavit něčím jiným. V původním filmu to byla až šokující míra násilí a upřímně – nic víc. Ale do jisté míry to stačilo. U předělávky však někdo evidentně vyměkl. Je trapné, smutné a směšné zároveň sledovat, jak se režisér pokouší natočit scénu znásilnění tak, aby se divákům dostala pod kůži a oni mohli konečně partu jednorozměrných záporáků začít pořádně nenávidět, a přitom nemá odvahu (respektive nemá povolení od producentů), do toho pořádně šlápnout. Alexandre Aja v Hory mají oči dokázal při scéně dobývání přívěsu vytvořit zatraceně nepříjemnou atmosféru a nebál se přitlačit na pilu tak, že část diváků měla problém udržet svůj oběd v žaludku. Nebylo to samoúčelné, bylo to působivé a díky tomu člověk věděl, že s naštvanými obyvateli pouště není žádná sranda. Oproti nim působí navenek drsně se tvářící skupina vrahů a úchyláků jako banda šášulů. Jejich chování by vás mělo vyděsit, znechutit a měli byste jim přát co nejkrutější smrt. Bohužel to, co Iliadis natočil, zdaleka nemá takový efekt, jaký by si nejspíš přál.

Poslední dům nalevo nemá tu sílu donutit člověka, aby se začal o hrdiny zajímat, aby se o ně bál, fandil jim nebo je nenáviděl. Na to je bohužel až příliš líbivý. Když v poslední půlhodince dojde na zúčtování, při kterém se ke slovu dostanou nože, drtičky na odpad nebo střelba do hlavy z absolutní blízkosti, nemá to ten patřičný efekt. Nejen kvůli předchozímu ději, ale i kvůli plochým charakterům. Herci příliš charismatu nepobrali a nikdo z nich nedostal prostor k tomu, aby zanechal výraznější dojem. Sice tu není nikdo, kdo by vyloženě vadil, avšak prakticky všichni jsou anonymní hrdinové, kterým nebudete držet palce a jejichž životy a osudy vám budou lhostejnější než výsledek krajských voleb v Tádžikistánu.

Co tedy chválit? Iliadisovi se alespoň občas daří budovat pochmurnou atmosféru, je však škoda, že jeho novinka stojí na něčem úplně jiném, a tak je jeho snažení v podstatě zbytečné. Jiný typ hororu by jeho režii slušel lépe. Kamera také není zlá a celé to uteče poměrně rychle, ale to je tak všechno. Moc vyložených kladů nebo důvodů, proč si film pamatovat déle než pár hodin, tady zkrátka nenajdete.

Poslední dům nalevo není vyložená mizérie, které byste se mohli v kině smát, nebo u níž by vám bylo trapně. Je ale možná horší, že jde v podstatě o film bez tváře. Od začátku je vidět snaha natočit film, jenž bude působit temně, nepříjemně a fyzicky odpudivě. Bohužel na výsledku je patrné, že touha vydělat na teenagerech a svézt se na vlně Saw, kde násilí je na první pohled hnusné, ale v podstatě neškodné, zvítězila. Poslední dům nalevo je zkrátka bezpohlavní horor, až to bolí.