Hořekování nad tím, jak nechutně se Warneři zachovali k hollywoodské legendě, když Porotce č. 2 téměř vynechal kina a zamířil rovnou na stream, přenechám jiným. Spokojme se s prostým konstatováním, že Clint Eastwood by si nejen s přihlédnutím ke svému požehnanému věku, ale zejména ke svému ikonickému statusu, zasloužil mnohem láskyplnější péči. U svého nového zářezu totiž studiu suše ukazuje, že se s ním stále musí počítat jako se schopným režisérem, jenž si za několik hvězdných dekád řemeslo osvojil tak pevně jako málokdo.

Studio totiž údajně věstilo propadák, proto snímek uklidilo na svůj Max, kde si může pohodlně hovět bez nároků na větší marketingovou kampaň. Těžko soudit, jestli by se filmu v kinech dařilo. Pořád jde o právnické drama, na něž se davy málokdy hrnou ve velkém, navíc zde absentují opravdu velká herecká lákadla. Bez ladu a skladu ale hotový snímek takto podříznout se zdá zbytečné. Zvlášť proto, že se povedl.

Zasazení příběhu do soudní síně vždy poskytuje možnost zkoumat nevšední témata. Právě zde jsou totiž institucionalizovány prvky lákavé pro každý scénář - morální dilemata, pocity viny a hmatatelné napětí směřující k rozhodnutí, které je navíc krásně zúženo do černobílého vinen či nevinen. Tentokrát však pozornost není tolik upřena na obžalovaného, ale míří k lavici, ve které usedá porota. Mezi dvanácti náhodně vybranými občany, kteří mají rozhodnout o vině či nevině mladíka, jenž údajně brutálně zmlátil a zabil svou přítelkyni, sedí člověk, jenž se kvůli nepřízni osudu ocitá v bolestném střetu zájmů. 

Právě směrem k této lavici ale zároveň míří jedna z mých největších výtek. Nicholas Hoult je stále stoupající hvězda, která se jen v posledních pár letech objevila ve filmech Clinta Eastwooda, Roberta Eggerse nebo Yorgose Lanthimose. Letošek Houltovi navíc přiřkne roli arcizáporáka v ambiciózním Supermanovi od Jamese Gunna, nesmíme pak zapomínat ani na jeho šílený part v Millerově Zběsilé cestě. Jenže právě v této ulítlé poloze to možná Houltovi sluší víc, než když má zahrát ztrápeného civilního hrdinu. Přesně takovou postavu mu totiž Eastwood v Porotci č. 2 přidělil. Morálně šedivý charakter, který má napříč příběhem hned několik příležitostí ukázat rozjitřené, silné, a navíc nutně skryté emoce, přímo vybízí k unikátnímu hereckému přednesu. Z celého filmu jsem však nezískal dojem, že by Hoult na takový výkon měl, a ani v jednu chvíli jsem necítil závan silnější emocionality.

To však nelze říci o jeho hereckých kolezích. Toni Collette je tradičně skvělá a mám dojem, že jde o jednu z nejvíce všestranných umělkyň v Hollywoodu. Stejně tak ve vedlejší roli jednoho z cílevědomých porotců potěší J. K. Simmons, jeho linka nicméně ve filmu působí poněkud nedomrle a zasloužila by si jasnější uzavření. 

Porotce č.2: FOTOGALERIE

Porotce č. 2 je však solidní a na pevných základech postavené drama, které umí napínat a v těch nejlepších momentech zavání poctivými grishamovkami. Zápletka je představena poměrně brzy, čímž se ztrácí tajemno okolo hlavní postavy, nicméně to dává čas se seznamovat s postavami vedlejšími. Nejsilněji pak působí právě ty momenty, kdy se zavřou dveře a dvanáct porotců se pře o to, jestli je mladý kriminálník opravdu i vrahem. Pocitově se tak blížíme legendárním Dvanácti rozhněvaným mužům, nicméně k takovým kvalitám se Eastwood ani zdaleka nepřibližuje a poskytuje o něco střízlivější zážitek. 

Přehrajte si trailer Sám nevěřím, že to říkám, ale Porotci by možná slušela o něco delší stopáž. Spoustu témat tu totiž působí načatě, nikoliv však dotaženě. J. K. Simmonse jsme zmínili, zevrubnější zkoumání by si však zasloužili i jednotliví porotci a jejich závěrečné rozhodnutí, které je až příliš uspěchané. Scénář pak vybízel ke hloubání nad tématy, jež jsou pro snímek klíčová, namísto morálních nejednoznačností a noření se do nitra hrdinů se však scénář zaměřuje spíše na samotný soudní proces a debatování porotců. V ostrém kontrastu je pak závěrečná pětiminutovka, která se konečně může věnovat šedé zóně justičního systému i našich morálních zásad, nicméně je škoda, že v tomto duchu se nenesl celý film. 

Nehaňme však příliš. V jádru je Eastwoodův biják poctivou soudní lahůdkou, která zabaví i podnítí tak akorát. Děj pěkně odsýpá a napětí přece jen postupně roste. K pozitivům filmu pak jistě můžeme zařadit i silný závěr, jenž poskytuje určité odpovědi, zároveň však umožňuje divákovi si mezi nejednoznačnými interpretacemi zákona a spravedlnosti obecně najít svou cestičku. Kdyby takovýhle snímek natočil neznámý debutant, uznale bychom pokývali hlavou s tím, že tohoto tvůrce je potřeba sledovat. Když však tento film nadělí muž, který zažil a pomáhal formovat různé éry Hollywoodu a po place běhal ještě ve čtyřiadevadesáti, nezbývá než hluboce smeknout.