Hank Palmer je špičkový advokát, který s jednou rukou v kapse a druhou na šekové knížce obhájí kohokoliv. Spravedlnost je podle něj slepá, takže je úplně jedno, jestli je dotyčný vinen či nevinen, důležité je vyhrát zápas se soudcem, porotou a advokátem na druhé straně soudní síně. Po smrti matky se ale musí vrátit do rodného zapadákova, kde už dvacet let nebyl. Čekají tam na něj staré jizvy v podobě nevrlého otce a dvou bratrů, ale i nové výzvy, které z něj udělají... ehm... lepšího člověka.

Kolikrát už jste tuhle historku slyšeli? Ztracený syn se vrací do rodného hnízda napravovat staré křivdy a nalézt sama sebe. Velkoměstem otřískaný šíbr nachází v náruči venkova klid a pohodu. Soudce naštěstí není tak přímočarý, spíš by hrozně moc chtěl být dalším Lítám v tom, ideálně včetně oscarových drápků. Zápletka se rychle po Hankově příjezdu zvrhne, když jeho otec autem srazí a zabije pobudu, kterého kdysi počastoval příliš mírným trestem. Palmer starší (Robert Duvall) je totiž soudce. A teď bude souzen.

V téhle paralele ale těžiště příběhu nehledejte, je až zoufale nevyužitá, a jakkoliv se znenadání se objevivší Billy Bob Thornton snaží Hankova otce ugrilovat na lavici obžalovaných, patří tyhle scény spíš k předělům mezi vytahováním kostlivců z Palmerovic skříní. A že je co vytahovat. Film má úctyhodných 142 minut, což je zbytečně moc. David Dobkin se totiž pohybuje na žánrové sinusoidě, která už ke konci opravdu nudí. A je to škoda, protože Downey a zbytek herecké bandy se před kamerou opravdu snaží ždímat esenci hořkosladké story o tom, co se všechno přihodí ve městečku, kde se všichni znají, a kde žádný hřích nezůstává zapomenut.

A ono by to i krásně fungovalo, protože příběh - ač relativně banální a obyčejný - má plno silných okamžiků. Třeba scéna v koupelně, kdy se poprvé ukáže, jak moc podlomené je zdraví Hankova otce, vás jako diváka rozhodně zastihne nepřipraveného. Robert Duvall svým výkonem drží film v dramatické rovině, skoro by se chtělo říct vlastnoručně, protože při vší úctě k Downeymu, který do projektu evidentně investoval nejen peníze, Hank Palmer je jen dalším odstínem Tonyho Starka. Tu nabubřelost a proříznutou pusu má Downey prostě skvěle natrénovanou, ale o to méně mu pak uvěříte citová pnutí a opravdovou lítost. A vlastně to ani není Downeyho chyba, protože jakmile se mu podaří v dramatické scéně cokoliv vybudovat, sestřelí to v následujícím obraze nějaký ten humor, který do filmu zoufale nepasuje.

Možná je to režírujícím Davidem Dobkinem, který přeci jenom víc umí komedie. Soudce působí jako slepenec dvou absolutně nesourodých žánrů, protože jakmile už se o postavy začnete trochu víc zajímat nebo jim nedejbože fandit (a v případě namachrovaného Hanka a jeho nevrlého otce to není nic snadného), podříznou vám větev samolibé hlášky nebo legrácky, které najednou rozmělňují fakt, že se tu bavíme o obhajobě vašeho otce, který je obviněn z úmyslné vraždy. Samy o sobě ty fóry nejsou špatné - postava neumětelského právníka Daxe Shepparda film krásně rozsvítí, ale opravdu působí jako kdyby vypadla z Nesvatbových a nikoliv z podzimního "oscarového dramatu". Jak chcete Downeymu věřit, že odložil brnění a chce se věnovat vážnějším filmům, když je podpásový gag vždycky jen dvě klapky daleko?

Jeden příklad za všechny - hotová čtvrtka filmu je dokonale zastíněna tím, že Downey řeší, jestli se náhodou v baru necicmal s dcerou, o které předtím nevěděl (dceru hraje Leighton Meester a pointu vám přirozeně neprozradím). To je půl hodiny, kdy se řeší s prominutím nadbytečná blbina s mizivým potenciálem. A právě tyhle dramaturgické volby snímek zbytečně rozbíjí. Opravdové milostné vzplanutí (nikoliv s údajnou dcerou, ale její matkou) je odbyto několika zasněnými pohledy, Downeyho rezervovaný vztah k rodině je vysvětlen ve zkratkovité scéně, což ani zdaleka nestačí k tomu, aby o pár minut později zafungoval jako kýžená katarze, a vy z kina odcházíte ukojeni tak nějak napůl. Ujištěni o tom, že Downey je furt hroznej borec a hláškuje ostošest, ale jen sotva přesvědčeni, že začíná zdolávat herecké Everesty.

Takže pokud opravdu jen chcete vidět, jak Downey borcuje, případně chodí v těsných tričkách a košilích (záběr do půli těla je jen jeden, dámy... a pánové?), radši si znovu pusťte Iron Mana nebo Avengers. Nemám pochyb o tom, že nás Robert převálcuje v nějakém dramatu, ale první pokus je zaměnitelnou rádoby oscarovou omáčkou, ze které si nikdo nic neodnese. A nic na tom nezmění ani kamera Janusze Kaminského, která je tak vycizelovaná, až to v téhle komorní báchorce místy ruší. Mám Kaminského kameru rád, ale tady si až zbytečně hrál s filtry, přesně stejně jako si Dobkin zbytečně hrál s žánry. Méně je někdy více.