Spejbl s Hurvínkem se svou ryze divadelní poetiku pokoušeli na filmová plátna převést hned několikrát. Nejvýraznější, 3D animované počiny Hurvínek na scéně (2010) či Hurvínek a kouzelné muzem (2017) byly určené pro nejmenší publikum, které nakonec zaujmout vcelku zvládly; přestože rozhodně nešlo o důkazy, že by dřevěným loutkám velké plátno vyloženě slušelo. S konzervativnějším přístupem přichází režijně debutující Vojtěch Frič, dosud především velmi aktivní producent (podepsaný pod tak rozdílnými tituly jako třeba Já, Olga Hepnarová či Prvok, Šampón, Tečka a Karel).

V jádru totiž jde především o záznam známého představení Pohádky pro Hurvínka, jež mělo premiéru už v polovině 80. let. V něm se Hurvínek dohaduje s Máničkou, že pohádková vyprávění jsou přežitá a nemá smysl se jimi už zabývat, na což zareaguje kouzelný rarášek a oba hrdiny pošle do pohádkového světa.

V něm dvojice potká třeba Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého či Děda Vševěda, a tak trochu proti své vůli zasáhne do jejich pohádkových linek. Hurvínek se také musí utkat s Otesánkem či tříhlavým drakem, a prostřednictvím toho, že je vržen přímo doprostřed různých příběhů, začíná chápat nejen jejich zábavnost a dramatičnost, ale i hodnoty, jež se v nich ukrývají. Tradičně prostořeký a rozpustilý Hurvajs se tak stává statečnějším, pravdomluvnějším a nesobečtějším.

Zhruba hodinové představení nabízí divákům kolem čtyř či šesti let dostatek zábavy v podobě verbálních i fyzických gagů, rozhodně se však hodí, pokud se děti se zmíněnými pohádkovými postavičkami už setkaly. I tak se ale ukazuje, že hurvínkovské loutkohry mají na dnešní dobu (z hlediska vyprávění) trochu pomalé tempo a možná až příliš květnatý jazyk, v němž se lze snadno ztratit. Jde samozřejmě o trademarky Divadla Spejbla a Hurvínka, jen je třeba se na to připravit.

Fričův tým pro současné nejmladší publikum aktualizuje alespoň filmový styl. Nejde tak o strnulý divadelní záznam, nýbrž se dočkáme velmi častých střihů a (s přihlédnutím k tomu, co divadelní jeviště umožňuje) rozmanitých kamerových úhlů. Potud je vše v pořádku a jako nikterak zásadní, leč bezesporu příjemná aktualizace stále smysluplného představení mohou Pohádky pro Hurvínka dobře fungovat.

Větší rozpaky budí hraný úvod a závěr, v nichž Hurvínek před dejvickým sídlem divadla nejdříve láká filmové publikum na představení a po jeho skončení v divadelní kavárně popíjí kakao s hercem Martinem Trechou, jenž mu aktuálně propůjčuje hlas. Toto rámování popravdě nedává příliš smysl a působí jako zbytný přílepek, motivovaný snahou ještě více odlišit výsledný filmový tvar od divadelního originálu. Jde v součtu jen o pár minut, které jistě nikoho od návštěvy kina neodradí, přesto nad nimi budete tak nějak po hurvínkovsku koulet očima.

Předčasné oslavy sta let od vytvoření Hurvínka, což si připomeneme příští rok, tak mají důstojný audiovizuální doprovod. Jde o bezesporu méně opulentní, avšak ve výsledku sympatičtější příspěvek do spejblovo-hurvínkovského fondu nežli podivné animované verze. Zároveň se nejedná o zajíce v pytli – pokud se totiž vašemu dítěti líbí staré večerníčky a se zřejmě nejslavnější hrou Divadla Spejbla a Hurvínka se ještě neseznámilo, máte v podstatě jistotu, že tato filmová novinka zaboduje.