Jennifer Garner už má asi dny své největší slávy za sebou. Stejně tak jako Pierre Morel. Garner se rozhodla věnovat se rodinným filmům a své vlastní rodině, než jí začal Ben Affleck za zády zahýbat, a Morel nejenže nedokázal zopakovat úspěch prvních 96 hodin, ale ani se na ně kvalitativně dotáhnout. Ti dva už kopou druhou ligu a od jejich spolupráce tak nejspíš nikdo nečekal nic zásadního. A nic zásadního z Peppermint ani nevypadlo. Na druhou stranu v ten správný čas a v té správné náladě si tenhle film můžete docela užít. Nebo alespoň mně se to povedlo. 

Peppermint: Anděl pomsty: FOTOGALERIE

Peppermint vypadá jako něco, co kdosi vytáhl z poloviny devadesátých let, kdy letěli osamělí mstitelé a mstitelky a vykydlit někomu rodinu v prvních patnácti minutách bylo v akčním žánru nejen běžné, ale vyloženě žádané. Přesně to se tady stane. Sympatická mamka Riley přijde o manžela i malou dceru, u soudu z ní zkorumpovaní zástupci justice udělají magora a ona vezme roha. Jen proto, aby pár let poctivě trénovala, cvičila se zbraněmi a rvala se v ringu a mohla se vrátit domů a pokosit každého, kdo měl prsty v tragédii, která jí zničila život. A korunovat to chce likvidací místního drogového kápa. 

Pokud teď čekáte nějaký zvrat, novinku nebo překvapení, tak čekáte zbytečně. Peppermint vyloží karty na stůl hned na začátku a buď si to užijete, nebo ne. Ten film je stejně hloupý jako všechny seagalovky nebo van-dammeovky a i když se Morrel a Garner snaží dát mu trošku hloubku díky moralizování a úvahám o tom, jestli je dobré podřezat partu drogových dealerů a pak je pověsit na ruské kolo, moc to nefunguje. Béčkové kořeny se naštěstí Peppermint už dál zakrývat nepokouší a potěší, že akce dostaneme vcelku hodně a Morel je v tomhle směru pořád zručný řemeslník. Příjemný je i fakt, že hlavní hrdinka se chová v rámci možností logicky, nemá problém střílet neozbrojené do zad a nežene se po hlavě do bitky proto, aby měla pocit, že protivníkům dala šanci, protože ví, že jí obvykle solidně pocuchají úsměv. 

Garner na akční scény pořád má a dává vzpomenout na doby Aliasu nebo Království, zároveň však zvládá na malém prostoru i hrát a tu její zoufalou a ke všemu odhodlanou mamku jí člověk věří. Pořád se samozřejmě pohybujeme v béčkových vodách, kde tvůrci víc než emoce řeší, jak by to vypadalo, kdyby někdo někomu ze dvou metrů ustřelil nohu brokovnicí, ale je to fajn bonus. Hlavní postava a její představitelka působí o řád uvěřitelněji a sympatičtěji než třeba Zoe Saldana v polozapomenuté Colombianě. 

Kdyby téhle ženské variaci na Punishera nedošel ke konci dech a kdyby se občas nepokoušela zbytečně nakousávat motivy, které působí zbytečně a mnohdy i směšně, asi bych si to užil ještě víc. Ale v rámci žánru „málo peněz, hodně střílení“ je to pořád nadprůměrné béčkové oldschool řemeslo. Jen se bojím, že lidí, kteří budou schopni si ho i přes jeho pitomost užít, už dnes moc není.