Možná budu zase obviňován, že píšu srdíčkem, ne hlavou, ale k čertu s tím. Pamatuji si totiž jenom jeden předchozí případ, kdy jsem ihned po projekci musel vstát, dojít si na pokladnu koupit další lístek, a jít se znova posadit do sálu na ten samý film. Byl jím Steve Jobs podle scénáře Aarona Sorkina, a na tu dechberoucí tříaktovou podívanou o vztazích mezi otci a dcerami na pozadí technologické revoluce už nikdy nezapomenu. Novinka Craiga Gillespieho Peníze těch tupců, respektive Dumb Money, mě rozložila v podstatě úplně stejně (jen tu druhou projekci bookuju až na víkend). Je totiž z toho samého těsta, ačkoliv reflektuje trochu jiné věci z doby, kterou má spousta z nás stále živě v paměti.

Snímek oscilující mezi komedií a dramatem pojednává o kauze GameStop, k níž došlo před nějakými dvěma lety během pandemie covidu, kdy se hromada malých investorů řízených příspěvky na redditovém burzovním subfóru rozhodla začít nakupovat akcie GameStopu a vytlačit tak jejich hodnotu do naprosto bezprecedentních výšin, čímž doslova otřásli Wall Street, přivedli ke krachu jeden hedgeový fond, a ještě stihli pomocí kongresových slyšení poukázat na to, jak rozbitý vlastně celý ten systém je. Název Dumb Money pak vychází právě z pojmenování těchto malých individuálních investorů jako skupiny, kterou Wall Street v drtivé většině případů pokaždé obere. Ne však tady.

Na chytré novince režiséra Já, Tonya nebo Pam a Tommy je toho upřímně tolik ke chvále, že pomalu nevím, kde začít. Nicméně pokud se vyžíváte v ukecaných finančních dramatech jako Moneyball, Margin Call nebo Sázka na nejistotu, je tohle prakticky povinnost. Atmosférou (a hereckými výkony) má pak film nejblíž právě k pecce Adama McKaye, jenž se před lety pokusil podívat na finanční krizi z roku 2008 poměrně drzým způsobem a uspěl. Nahá Margot Robbie ve vaně samozřejmě neuškodila.

Peníze těch tupců pak taktéž bere kauzu GameStop a nahlíží na ni skrze různé perspektivy. Ať už jsou to finančníci z Wall Street v čele se Sethem Rogenem nebo Nickem Offermanem, či týpek s tváří Paula Dana (po Riddlerovi další fenomenální role), kterému se ty akcie prostě jenom líbily, a tak to celé rozjel, nebo řada obyčejných lidí jako zdravotní sestřičky, zaměstnanec GameStopu, či dvě mladé holky s obřími studentskými dluhy. Každý příběh se zde počítá a má své pevně dané místo. Ve druhém plánu však Gillespie vypráví ještě něco zásadnějšího. Díky všemu, co se tu děje, pojednává o společnosti jako takové. Nejen o tom, jak málo stačí, aby se v lidech spustila euforie (nebo davové šílenství), ale především o době, která všem těmto emocím dávala tak snadno průchod čistě proto, že rázem spousta našich jistot prostě padla.

To, jakým způsobem se na nás pandemie covidu podepsala, už pár filmů zkusilo obsáhnout, snad žádnému se to ale nedaří s takovou lehkostí a zároveň úderností, jako Dumb Money. Křiklavá forma, která na první pohled složité téma přibližuje i těm nejméně náročným, může asi ledacos z těch větších témat zakrýt, nic to však nemění na tom, jak silné má tenhle film ve skutečnosti jádro. A jak zábavné je nad ním přemýšlet. Každopádně když už jsem naťuknul tu formu…

…jo, přesně takhle nějak bych si představoval moderní, svižnou a informativní filmařinu, která se snaží zaujmout netrpělivé oči mladé generace. Film má díky všelijakým prostřihům na reálné TikToky, YouTube videa či twitterové příspěvky nejen větší napojení na realitu, ale zároveň i punc uvědomělého díla, které je dobře seznámeno s érou, v jaké vzniká, o jaké promlouvá, i publikem, jaké se snaží oslovit. Je to taková Sázka na nejistotu pro generaci Z. Užít si ji ale upřímně dokáže naprosto každý, protože bokem této stylizace je snímek pořád plný věcí, které nás na filmech prostě baví.

Ať už je to nesmírně nabité obsazení, kdy si i sebemenší roli každý herec náležité vychutnává (místo Robbie vás zde zevlák s tváří Peta Davidsona bombarduje přízemními humory), nebo stylový soundtrack plný nostalgických pecek, ale vlastně i ty rychlopalné dialogy jako z pera mistra Sorkina. Všechno pečlivě poskládané na sebe, aby nic nepůsobilo křečovitě, a zároveň vše dotvářelo obrázek komplexně odvyprávěného příběhu. Řemeslně tomu pak lze jen máloco vytknout. Dokonce i ta kamera, která u podobných filmů není zase až tak stěžejní, tady občas vykouzlí záběr, který by se kompozičně neztratil v mnohem formálnějších dílech typu Oppenheimer. To nejzásadnější zde ale přece jen představuje samotné poselství filmu.

Mohli bychom ho zredukovat na přirovnání s biblickým střetem Davida a Goliáše, a jak i ten „little guy“ může občas v životě zvítězit. To by ale ani zdaleka nevystihlo všechno, co se v tomhle filmu děje, a navíc bylo nepřesné, protože Wall Street aka Goliáš tohoto filmu pořád přežívá a nic moc se na jeho praktikách nezměnilo. Za zmínku proto stojí i vztahové roviny, většinou právě v rodině hlavní postavy (parádní vedlejší roli manželky zde má i Shailene Woodley), a jak ty byly celou kauzou poznamenány. Nejen odtud však pramenily silné emoce, popravdě jsem sám nečekal, kolikrát a jak moc budu z dění v tomhle snímku naměkko. Což mě přivádí k závěrečné pointě.

Přehrajte si trailer V době, kdy Hollywood produkuje víc „obsahu“ než kdy dřív, je paradoxně docela náročné najít něco, k čemu se budeme s chutí vracet za 5, 10 nebo 20 let. Jasně, málokterý film mě letos strhnul takovým způsobem, jako ten výše zmíněný Oppenheimer. Těžko však říct, jestli se k němu budu s láskou rok co rok vracet. U Dumb Money jsem si naprosto jistý, že ten film uvidím ještě spoustukrát. Nejen kvůli tomu, že jsem si v něm našel hromadu věcí, které mě bavily, ale i proto, co všechno zvládá odrážet, a jak nadčasově už dneska působí. Není to nejlepší film roku a k dokonalosti mu upřímně pořád něco málo chybí, a něco málo zase přebývá (střídmá stopáž to ale tentokrát fakt není), to jak s vámi ovšem dokáže zamávat, pakliže ho necháte, zkrátka nejde ignorovat. Nenechte se proto od kina odradit jenom proto, že to není blockbusterová produkce. Tyhle nenápadné novodobé klasiky si zaslouží velké plátno stejně, jako druhá Duna, animovaný Spidey, nebo snílek Nolan.