O téhle dramedii jste toho doteď nejspíš moc neslyšeli. Důvod je poměrně prozaický – je totiž velmi obtížné si představit člověka, kterého by film Pan Blake k vašim službám skutečně zajímal. Oproti spoustě zapadlých artovek, jež jsou příliš myšlenkově provokativní, stylisticky vyhraněné a všestranně originální na to, aby je mohl docenit úplně každý, je ale aktuální film Johna Malkoviche lákavý jen tím, že v něm hraje John Malkovich. Což za něco opravdu lákavého považuje jen málokdo.

Snímek debutujícího francouzského režiséra Gillese Legardiniera zřejmě existuje jen proto, aby se Malkovich mohl pochlubit svou plynnou francouzštinou. Tou dokáže hovořit skutečně precizně a vytříbeně, zároveň však také extrémně pomalu, což je už po pár minutách velmi otravné. Snad proto stopáž dosahuje bezmála dvou hodin, což však k odvyprávění příběhu rozhodně potřeba nebylo. Příběh se skutečnými konflikty a z nich plynoucími emočními vrcholy tu totiž téměř úplně chybí.

Na začátku sledujeme britského podnikatele Andrewa Blakea (Malkovich), který má převzít ocenění podnikatel roku. Nevíme, v čem podniká nebo co jsou jeho silné stránky, a do konce filmu se to nedozvíme. Zjistíme pouze to, že nemá rád veřejná vystoupení, a tak se ceremonie, na níž má být hlavní hvězdou, nezúčastní. Nevyplyne z toho však žádný problém, nikdo nic neřeší – což trefně předjímá i zbytek děje.

Andrewovi před pár měsíci zemřela manželka, kterou miloval dlouhá desetiletí. Zdrcený muž na hranici deprese se rozhodne vyrazit do jednoho sídla na francouzském venkově, kde se s chotí seznámil. Doufá, že se mu tak podaří ztrátu odtruchlit a zároveň se odpíchnout k novým začátkům. Po příjezdu však zjistí, že z kdysi prosperujícího turistického prostoru je opuštěný zámek, jen vadnoucí připomínka zašlé slávy.

Rádoby humornou shodou nedorozumění je považován za zájemce o práci komorníka, a jelikož se momentálně jedná o jediný způsob, jak v chátrajícím stavení zůstat, roli překvapivě bez protestů přijme. O falešnosti nového anglického komorníka ví jen nesmlouvavá kuchařka Odile (Émilie Dequenne), jež se po prvotním odstupu začne s Andrewem přátelit.

Zbytek osazenstva panství tvoří jeho majitelka Nathalie (Fanny Ardant), jež se nevyrovnala se smrtí manžela a stále žije v minulosti, dobrácký samorost Magnier (Philippe Bas), starající se hlavně o zahradu, a mladá služebná Manon (Eugénie Anselin), toho času neplánovaně v jiném stavu.

Žádná z postav není zlá, a přestože každá má své dílčí problémy, nic se nejeví nepřekonatelně. O to větší je škoda, že se figury sice neustále verbálně špičkují, ale to důležité si neřeknou, což je divácky značně frustrující. Vše navíc víme, o ničem nemusíme přemýšlet, chybí jakékoli překvapení a i ty nevelké trablíky se navíc s blížícím se kýčovitým koncem vyřeší překotně a naivně. Na papíře to možná fungovalo lépe, koneckonců jde o adaptaci Legardinierova vlastního románu. Na větší zapojení filmové řeči však debutant bohužel rezignoval.

Malkovichovo vzezření připomíná senilního věkovitého číšníka z Městečka Twin Peaks až příliš na to, aby jeho postavu šlo brát úplně vážně. Vzhledem k jeho poťouchlosti ani nelze říct, že by se jednalo o čitelného dobráka Opakovaně neudrží tajemství druhých, což ale rovněž nikomu nevadí, ale aby se rozpovídal o svém podnikání, z čehož by mohli mít užitek všichni, to zase ne…

Přehrajte si trailer Hlavní hvězda filmu navíc nepředvádí nikterak oslnivý výkon. Možná je na vině až příliš dobře zahraná suchopárnost anglického seniora, ve výsledku však působí především značně uzívaně. A to platí pro celý film, který se řadí k titulům jako Po strništi bos, Báječný hotel Marigold či Božská Florence, cílící na starší a konzervativnější publikum, jež se chce zcela nekonfliktním způsobem poklidně pobavit. A to Pan Blake v zásadě naplnit dokáže. Pro publikum hledající něco neokoukaného a svěžího se však bude jednat o úmornou a bolestivě předvídatelnou nudu.