Jak býti dobrou ženou: Recenze
09:44 | 16.07.2020 |
V aktuálním kino-suchu bychom měli být rádi za jakýkoli smysluplný projekt, ovšem zdánlivě podvratná francouzská komedie je přece jen něčím, bez čeho bychom se v normálních časech obešli. Film Jak býti dobrou ženou měl ve Francii premiéru v první polovině března, tedy těsně před zavřením kin; znovu se na něj mohou diváci dívat od konce června. Časový rozdíl v distribučních termínech tedy není nijak propastný, i proto jsme ještě na tento snímek nemohli registrovat mnoho reakcí. Jednu negativní si tu tedy odložím.
Ocitáme se v letech 1967 a 1968, v době, kdy sexuální a emancipační revoluce hýbou světem. Do ospalého alsaského městečka, a hlavně jeho rodinné školy se však podobné buřičské tendence jen tak nedostanou. Pevnou rukou tam vládne konzervativní ředitelka Paulette (Juliette Binoche), která studentky připravuje na manželství. Společně se svou švagrovou-kuchařkou a nekompromisní jeptiškou se zkušenostmi z válečného odboje (ano, vážně) chovanky učí, jak se správně starat o budoucí manžely a domácnost; a hlavně mlčet, neodporovat a nechat si negativní myšlenky pro sebe.
S tímto patriarchálním ideálem však neotřese ani tak radikální dění ve velkém nebezpečném světě okolo, jako především smrt Paulettina manžela. Ten se staral o financování školy a, jak se ukáže, ne zrovna zodpovědně. Trio dosud pasivních žen se musí postarat o rodinný byznys i svěřené dívky. A asi nemůže být jasnější, že se jejich kroky budou chtě nechtě ubírat emancipačním směrem.
Kromě hlavní hrdinky, jejíž vývoj je přece jen alespoň částečně zajímavý, se všechny ostatní linie odvíjejí přesně podle toho, co si o nich při prvním seznámení pomyslíte. Nepředvídatelnosti je dosahováno pouze v momentech, kdy se postavy chovají zcela nelogicky, skokově mění své postoje i chování a opakovaně bourají to, co se do té doby snažily budovat. Na téměř dvouhodinovou stopáž je takový vývoj opravdu neomluvitelný.
Objevuje se i další nešvar francouzské komediální produkce, a to pitvořivý a groteskní humor, jenž dává vzpomenout třeba na mnou nenáviděnou Línou zátoku. Když nedochází k redukci postav na prázdné pitoreskní figurky, nedokáže být film vůbec zábavný. Vydřené humorné pasáže se navíc nečekaně a necitlivě promíchávají s dramatickými pasážemi, jež jsou zcela neironicky vážné a smutné; výsledkem je samozřejmě emoční zmatek na straně diváka a opakující se cringe.
Všechny tyto výtky však nebrání tomu, aby film docela příjemně utíkal a neurážel. Jenže poslední čtvrthodina obrátí všechno viděné naruby a zničehonic se vytasí s muzikálovým koncem se snad nejodpornější taneční choreografií všech dob. Odkaz na Godarda a oslava francouzského revolucionářství se velmi křečovitě snaží dát najevo, že režisér a scenárista Martin Provost s emancipačními myšlenkami samozřejmě souhlasí a oslavuje ženskou svobodu. Výsledkem však není film, který by zábavně a satiricky podvratně komentoval dobovou společnost a ideálně něco říkal i k té současné, nýbrž nekonzistentní směs žánrů a nálad, kterou žádný nepovrchní feminista do svého arzenálu nemůže zařadit.
Verdikt
Rimsy
Juliette Binoche se velmi snaží, ale rozhrkaný scénář jí podráží nohy. Chcete přehlídku emancipačních stereotypů s trochou divného humoru? Tak prosím.
Vaše hodnocení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Zapomenuté heslo
Přihlášení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Vytvářet filmové blogy
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry