Druhá světová válka se pomalu chýlí ke konci, ale mlžné nebe nad Lamanšským průlivem neustále hoří. Z nebezpečné mise se vrací bombardér rozmašírovaný německou protileteckou obranou. Zbytky čtyřmotorového Lancasteru se snaží dostat domů poslední přeživší člen posádky – pilotující Brit Peter Carter. Brzy mu dochází, že to nezvládne a letadlo bude třeba poslat vstříc vlnám. To znamená i jeho konec, neboť nemá funkční padák.

V éteru se najednou ozve nervózní hlas mladé radiové operátorky. Původem z Ameriky, nutno dodat. Ta by ráda pilotovi nějak pomohla, ale Peter ví, že jeho osud je zpečetěn. Posledních pár minut života tedy hrdina využije k tomu, aby si frajersky zaflirtoval se sympatickou slečnou na druhém konci drátu. Nebýt kruté války, ti dva by klidně mohli pokračovat životem spolu. Vyměřený čas však právě došel a všemu je konec. Nebo snad není?

Netrvá dlouho a v „Nebi“ zavládne zděšení. Conductor 71 (něco jako anděl) totiž kvůli pověstné britské mlze nesplnil svoji povinnost a zapomněl tam nahoru poslat jednu – k smrti odsouzenou – duši. Byť je tomu pouze několik hodin, co se letadlo zřítilo do moře, zmatený pilot (výborný David Niven) už stihnul na pláži potkat operátorku a zamilovat se. Jenomže smrt se nenechá jen tak jednoduše obelstít a v nejvyšších patrech je rozhodnuto, že proběhne nebeský soud.

Rád bych tu teď napsal, že mě k režisérskému duu Powell & Pressburger, zodpovědnému za společnost The Archers, přivedl Martin Scorsese a další zástupci éry Nového Hollywoodu, kteří dvojici už od nepaměti vynášejí do nebes. Nebudu si však hrát na cinefila a půjdu s pravdou ven: Někdy před deseti lety jsem horečně vyhledával klasické romantické filmy a dostal se k Cestě k cíli.

Živelná skotská romantika, kterou proslavil především závěrečný maelstrom, mi učarovala, okamžitě zamířila mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec a já chtěl víc. V rychlém sledu jsem od zodpovědných režisérů a scenáristů zhlédnul asi to nejznámější – strhující himálajský Černý narcis, baletní pecku Červené střevíčky a konečně dnešní láskyplné V.I.M. o přebíhání mezi životem a smrtí.

Zatímco pozemský svět v Otázce je nově barevný a plně využívá Technicolor, futuristické černobílé nebe si lebedí v každém odstínu šedi a na trochu povrchní barvičky dole nahlíží skoro až pohrdlivě. A ústy nebeského správce se dokonce nebojí výjimečně prolomit „čtvrtou zeď“ a komentovat pomíjivé pozemské krásy Technicoloru. Magické filmové universum je v podání Pressburgera s Powellem naprosto pohlcující a je úplně jedno, že v částečném použití barvy se nechal inspirovat o sedm let starším Čarodějem ze země Oz.

The Archers vládnou a neponechávají nic náhodě. Už na začátku se třeba podíváme do vesmíru a krásné obrázky, které jsou divákům s voice-overem vyprávěče nabízeny, vznikly díky konzultacím s Arthurem C. Clarkem. Dechberoucí kulisy à la schody do nebe (v Americe šel mimochodem film do kin s distribučním názvem Stairway to Heaven) vznikly s vysokými náklady v ateliérech. A to opravdu pouze vypichuji. Pokud chcete a máte trochu nakoukáno, můžete se následující hodinu a půl kochat a zpětně vzpomínat, jak jeden výjimečný film inspiroval a obohatil kinematografii v posledních 75 letech.

Tak třeba zmiňované monumentální schodiště vykradli Pixaři ve své (svým způsobem velmi podobné) Duši. Nebyli však rozhodně jediní, kdo se nechal inspirovat. Wim Wenders a Nebe nad Berlínem by mohlo vyprávět. Pro mě docela překvapivě lze film dokonce srovnat se slavným snímkem Franka Capry – Život je krásný. V něm se na pomezí mezi životem a smrtí ocitá James Stewart a velkou roli samozřejmě také hraje nebeská entita. Zatímco Capra však během 130 minut nabízí vyčeprávající pohled na těžký život kapitalismem zničeného George, duo P + P neztrácí drahocenný čas (jejich dílo je o více než půl hodiny kratší) pohledem na dětství a celkově minulost Petera. Oba filmy mimochodem vznikly ve stejném roce, avšak naprosto nezávisle na sobě.

Místo toho P + P řeší především aktuální situaci, kdy jde pilotovi znovu o život. Do děje tak vstupuje chrabrý a zvídavý doktor na motorce s tváří Rogera Liveseyho, jenž si mimochodem zahrál hlavní roli charismatického Skota už v nenápadně doporučované Cestě k cíli. Tvůrci navíc začnou naplno využívat „speciální vztah“ Velké Británie a Ameriky, jak ho tenkrát pojmenoval Winston Churchill. Nemluvím teď jenom o lásce mezi Britem a Američankou. Žalobce v nebeském tribunálu pochází právě z USA, a co čert nechtěl – zrovna z dob Americké revoluce. No a jelikož v mráčcích nad zemí už dekády pozorují dění na zemi zástupci nejenom Francie a Ruska, ale třeba i Indie, tak na problematickou koloniální minulost Velké Británie samozřejmě dojde také.

Základ je však – navzdory tenkrát ještě nutnému propagandistickému podhoubí – jednoduchý jako facka: Romantika, která je navzdory svému fantasknímu a chvílemi trochu teatrálnímu konceptu naplno ukotvena v pozemské realitě. Vše se dá nakonec jednoduše vysvětlit a ono poselství o nadpozemské lásce, která překoná všechny nesnáze, trkne na první dobrou i fanoušky Ordinace v růžové zahradě, kteří koukají na "filmy pro pamětníky" pouze tehdy, když v nich hraje Vlasta Burian.

Vzpomněl jsem si teď na skvělý trailer k Tmavomodrému světu, který podbarvuje hlas Zdeňka Svěráka. Ten v něm mimo jiné říká: „Dívám se na staré fotografie mladých hustovlasých mužů v uniformách československých stíhačů RAF a přemýšlím, jaký film bych to měl o nich napsat…“ Pressburger s Powellem se za války dívali v přímém přenosu na letecká esa, která ubránila jejich ostrov před nacistickým zlem a napsali pohádku o vybojovaném životě, který si zaslouží naplnění. Pro některé možná naivní a banální báchorka, pro jiné nadčasová pecka, po níž si znovu připomenete, jaké máme dnes a tady obrovské štěstí.