Není to tak dávno, co jsem se rozplýval nad opusem Roberta Benigniho Život je krásný. Jenže český název této humanistické pohádky z koncentračního tábora se shoduje s o půl století starší klasikou Franka Capry, jež především v zámoří neodmyslitelně patří k plnohodnotnému prožití vánočních svátků. Nejde však o žádný regionální ústřelek, který bychom si nemohli vychutnat i u nás. A tak splníme jeden velký rest této sekce s velmi důležitými filmy a připomeneme si dílo, jež se pravidelně umisťuje na čelních příčkách žebříčků s nejlepšími snímky všech dob.

Frank Capra přišel do Spojených států se svou rodinou v pěti letech a kvůli svému italskému původu se musel vcelku náročně protloukat. Během 30. let se však vypracoval v jednoho z výrazných režisérů, jehož jméno mělo mezi návštěvníky kin skutečný věhlas. Ten se však nevyrovnal velikosti jeho ega, koneckonců i proto se mu líbila slavná auteurská teorie, s níž přišli francouzští kritici.

Přestože o sobě Capra rád smýšlel v superlativech, za několik trademarků své tvorby vděčil i svým spolupracovníkům. Opakovaně točil scénáře Roberta Riskina, vyznačující se břitkými a dodnes svižnými dialogy, a o jedinečnou vizuální stránku Caprových filmů se staral průkopnický kameraman Joseph Walker. Sám Capra kladl důraz spíše na vedení herců a vytváření pohodové atmosféry na place. Všechny tyto prvky jsou (navzdory faktu, že pod textem už nebyl podepsán Riskin) nápadné i ve snímku, který se z velmi zajímavé Caprovy filmografie stal tím nejslavnějším.

Kvůli natáčení série propagandistických dokumentů z druhé světové války s názvem Proč jsme bojovali vypadl Capra během 40. let z hollywoodského studiového systému. Prostřednictvím vlastní produkční firmy Liberty Films se toužil dostat zpět na výsluní, a tak se ve spolupráci se studiem RKO pustil do natočení snímku nepokrytě útočícího na emoce. Cílem bylo zapůsobit na diváky, a to nejen prostřednictvím dojemného příběhu, ale i strhujícího způsobu vyprávění – vždyť oproti předchozí dekádě se 40. léta v Hollywoodu vyznačovala hojným využíváním narativních experimentů.

Proto je i děj tohoto snímku rámován fantaskním flashbackem, v němž se strážný anděl Clarence Odbody dozvídá o detailech života svého „svěřence“ George Baileyho. George v emočně vrstevnatém podání Jamese Stewarta totiž na Štědrý den roku 1945 zvažuje sebevraždu – a to navzdory obrovskému množství dobra, které vykonal pro komunitu městečka Bedford Falls. Divák se společně s andělem dočká průletu Georgeovým životem, v němž sleduje nekončící sérii příkoří, jimž musel dobrosrdečný muž čelit. Závěrečná část je věnována bilancování života, kde se Philip Van Doren Stern, autor povídkové předlohy Největší dar, nechal zjevně inspirovat Dickensovou Vánoční koledou.

O příběhu a způsobech jeho prezentování byly popsány stohy papíru, takže si jen velmi stručně projeďme pár poznámek. Melodramatická zápletka se postupně promění v temnou noirovku, stále však s lehkonohým humorem a propracovaným budováním postav. Nejen během závěrečného happy endu, ale i v řadě předchozích momentů se většině diváků derou slzy do očí – přestože poučený filmový nadšenec přesně chápe, co a proč film dělá, stejně se jeho emočnímu tlaku téměř nelze ubránit; i v tom tkví jeho nadčasová genialita. Navzdory ranám osudu totiž George dokázal nezahořknout a najít ve své životní cestě smysl (ať už to konkrétně znamená cokoli) – pokud tohle není dechberoucí vánoční poselství, tak už nic.

Fascinující je i neustálé napětí plynoucí z velmi neamerické vzpoury proti kapitalismu, již se George opakovaně dopouští, odehrávající se však v rámci výsostně kapitalistického odvětví – tedy finančnictví. George chce cestovat, naplno si užívat života, smysl pro zodpovědnost a osobní obětavost jej však vždy doběhnou. Když už se nemůže věnovat tomu, co by nejvíce chtěl, snaží se být aspoň nejlepší a nejprospěšnější. Sociální citlivost jde ruku v ruce s rodinnými hodnotami a budováním vztahu s komunitou, což se v pohádkovém konci samozřejmě zúročí.

I díky hrátkám s flashbacky a fantaskní představou paralelního vesmíru, v němž George nikdy neexistoval, působí vyprávění filmu dodnes zcela svěže a 130minutová stopáž rychle utíká. Jistě též kvůli této tvůrčí odvaze se snímek v poválečných kinech velkého úspěchu nedočkal, což podtrhly i rozpačité kritiky. Na svou slávu si musel počkat až do poloviny 70. let, kdy se z něj kvůli propadlým licencím stalo volně šiřitelné dílo – na což televizní stanice zareagovaly stovkami repríz ve vánočním čase. Dnes si už zámořské Vánoce bez Caprovy klasiky nelze ani představit, ale připomenout si tento neustále skvěle fungující a žánry překračující snímek se vyplatí v kteroukoli roční dobu.

P.S. K některým poznatkům jsem se nechal s dovolením (a s díky) inspirovat od Radomíra Douglase Kokeše, který se Caprovi důkladně věnoval během letošní Letní filmové školy.