Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Život je krásný | La vita è bella | 1997
csfd  imdb
US premiéra: nestanovena
CZ premiéra: 01.04.1999
režie: Roberto Benigni
hrají: Roberto Benigni, Nicoletta Braschi, Giorgio Cantarini, Horst Buchholz

Život je krásný: V.I.M.


ikona
Rimsy
roberto benigniživot je krásný
„Dobrý den, princezničko!“ Roberto Benigni na konci 90. let fascinoval i šokoval svou dodnes podnětnou pohádkou v kulisách holocaustu. 

Když se vás film z koncentračního tábora snaží už svým názvem přesvědčit, že život je krásný, pohybuje se na hodně tenkém ledě.  To pocítil i italský komik Roberto Benigni, který se pustil do hodně ožehavého úkolu. Rozhodl se totiž využít vzpomínek svého otce, jenž na dvouletou zkušenost z koncentračního tábora vzpomínal s humorem, aby nevyděsil své děti, a skloubit je s autobiografickou knihou Rubina Romea Salmoniho, rovněž přeživšího holocaust. S respektem k dějinným událostem i vědomím, že sám není židovského původu, natočil Benigni nejlepší dílo své kariéry a jeden z vrcholů filmového humanismu.

Poctivá člověčina je cítit do takové míry, až to pro někoho může být nesnesitelné. Vzhledem k tématu zřejmě nezbytný patos je však vyvážen Benigniho upřímností, která se více než rok po premiéře ukázala i na předávání Oscarů. Z nich si rodák z Toskánska odnesl nejen ocenění za nejlepší zahraniční snímek, ale dokonce i za svůj herecký výkon, což je skutečně vzácná kombinace. Oceněna byla i hudba podtrhující atmosféru, naopak jen s nominací si musel vystačit scénář, který Benigni napsal společně s Vincenzem Ceramim a který představuje masterclass v tom, jak postupně zužitkovat všechny „Čechovovy pušky“ představené na začátku vyprávění.

Ocitáme se v Itálii na konci 30. let. Židovský číšník Guido (v kouzelně procítěném Benigniho podání) udivuje své okolí na malém městě neustálými vtípky a hravými nápady. Zamiluje se do učitelky Dory (hrané Benigniho skutečnou manželkou Nicolettou Braschi) a navzdory několika okolnostem – včetně jejího snoubence – ji pojme za manželku. Po čase se jim narodí syn Giosué, ale spokojenou idylku naruší druhá světová válka. Guido a Giosué jsou kvůli svému původu odvezeni do koncentračního tábora, milující Dora je ze solidarity následuje. V táboře se Guidovi daří před synem předstírat, že celá situace je pouze hrou, jejíž vítěz dostane tank.

Přestože si každý pamatuje hlavně scény z koncentračního tábora, i poměrně dlouhá expozice má své místo. Jednak totiž úvodní polovina detailně ukazuje zamilování Guida do Dory – scénu za scénou stvrzuje zarputilost jeho charakteru, nezdolně optimistický pohled na svět. Zároveň však umožňuje dát pozdější dění do kontrastu, navíc s přetrvávající myšlenkou, že v lidském životě je nepřeberné množství momentů, pro které stojí za to bojovat.

Benigniho Guido se navíc zapsal do dějin filmu jako postava, která se odchyluje od standardní podoby vnitřního konfliktu. Často se totiž setkáváme s figurami, u nichž je zjevný nesoulad mezi tím, co chtějí, a tím, co potřebují. Navenek deklarovaný cíl bývá jen slepou uličkou na cestě sebepoznání a smysluplné proměny. Zatímco jiné filmové postavy musejí podstoupit vnitřní změnu, aby překonaly své nedostatky a divák jim na konci příběhu zatleskal, Guido se změnit nemůže – a vlastně ani nesmí. Jeho klaunská moudrost z něj totiž navzdory (občas) společensky nepřijatelnému vystupování činí nejhlubší a nejnormálnější bytost v tragicky pokřiveném světě. Věčný snílek a optimista se změnit nesmí, naopak z přirozeného řádu věcí vychýlený svět se musí vzpamatovat.

Absurditu válečné doby zhmotňuje lékař v charismatickém podání Horsta Buchholze (Chico ze Sedmi statečných). Zatímco před válkou se jednalo o Guidova přítele a dvojice důvtipných mužů se ráda škádlila podnětnými hádankami, v prostředí koncentračního tábora tento dříve sympatický muž na svou lidskost zapomněl – a Guido si tak nevyhnutelně uvědomuje, že naděje na záchranu neexistuje. Přesto se nevzdává a dál se snaží ochránit svého syna před zly tohoto světa, a to pomocí kouzla imaginace. Tato neoddělitelná slitina tragiky a komiky v divákovi vyvolává fascinující škálu emocí.

Vůči filmu se objevily výtky (třeba z úst Mela Brookse), že bagatelizuje holocaust a nepřiměřeně si dělá legraci z pravděpodobně největší krize lidství, s níž se civilizace musela vyrovnat. Poselství je přitom zcela opačné – Guido vyzařuje naději a pozitivitu, místy možná až otravně a pitvořivě, ale především zcela nezdolně. Vpřed ho žene neustálá naděje v lepší zítřky, silné přesvědčení, že život je prostě krásný. Díky tomu, že tato postava dokáže rebelovat proti realitě a uchovat si naději tváří v tvář těm nejhorším tragédiím, může se dočkat záchrany; sice ne sebe sama, ale zdárně ochráněné další generace.

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace