V říjnu 2020 ve Francii učitel dějepisu a občanské výchovy Samuel Paty během hodiny o svobodě projevu ukázal žákům karikatury proroka Mohameda z časopisu Charlie Hebdo, který se kvůli nim stal cílem teroristických útoků. Jedna z žákyň následně začala lživě tvrdit, že ji Paty kvůli jejímu muslimskému vyznání poslal z hodiny a její otec Brahim Chnina začal proti učiteli na internetu šířit obvinění a zveřejnil jeho osobní údaje, což vyústilo v Patyho brutální vraždu. Posledním jedenácti dnům Patyho života se věnuje režisér a scenárista Vincent Garenq ve své novince Opuštěný.

Hned na začátku snímku je uvedeno, že příběh inspirovaly skutečné události, došlo však k pozměnění některých jmen, rozhovorů a dalších větších či menších okolností a detailů. Jinak se ovšem jedná o skutečný příběh, který se sice odehrál v roce 2020, jeho téma je ale důležité i v dnešní společnosti. Přitom jde o film, jaký by se snadno mohl stát nástrojem profláknutých komerčních a demagogických rasistů – podobně jako třeba nedávné béčko Uwe Bolla s názvem Citizen Vigilante. Na rozdíl od toho má nicméně Opuštěný skutečnou výpovědní hodnotu a k palčivému tématu dokáže dodat něco, co se dá označit za skutečně podnětný komentář.

Opuštěný může snadno evokovat dánský Hon s Madsem Mikkelsenem. Styčné plochy jsou zřejmé – nevinný člověk se stává terčem falešných obvinění díky informacím vytrženým z kontextu, v obou příbězích hraje výraznou roli nejen reakce společnosti, ale také fakt, že tu emoce mají přednost před ověřením si faktů. Kromě faktu, že je Hon natočený na základě smyšleného příběhu a Opuštěný naopak na základě skutečných událostí, je nejvýraznější rozdíl patrný především v tom, že když v Honu dojde ke spuštění řetězce velmi tragických událostí, přeci jen se tu objeví lidé, kteří zpětně projevují lítost a snaží se celou situaci nakonec nějakým způsobem zachránit. V Opuštěném na podobné zpytování svědomí nedojde, což do jisté míry ladí s tím, že to celé vychází ze skutečného, a tudíž i realistického sledu událostí. Bohužel nutno dodat.

Opuštěný na první pohled působí jako noční můra všech Okamurů a Vandasů, tvrdit, že straší „islamizací Evropy“, by ovšem bylo mylné (přesto se toho nejspíše nějaký z jim podobných knedlíků chopí). Místo toho se soustředí na konkrétní mechanismus, v němž se z překroucené informace postupně stává nástroj k démonizaci jednotlivce a který může v kombinaci s náboženským radikalismem vést k tragickým následkům. Opuštěný přitom vyobrazuje i pozitivní členy muslimské komunity, která dokáže být oblíbenému učiteli oporou i v momentě, kdy se stává terčem jejich radikálnějších zástupců. 

Je nepříjemné sledovat, jak se Patymu začíná vše hroutit, především díky faktu, že vše odstartuje snaha muslimské žáky naopak neurazit. Patymu je možná po čase vyčítáno, že umožnil muslimským žákům odejít na chodbu, zpětně je ovšem patrné, že se ničím zásadním neprovinil a naopak jen plnil zadané osnovy. Už v roce 2020 všechny události ovlivňují různé společenské nálady, ale především pár přešlapů. Když těsně před epilogem dochází ke shrnutí všeho, co vlastně bylo špatně a co se mohlo odehrát jinak, je to, jako by se sám Garenq pokusil naznačit, jak frustrující okolnosti kolem Patyho případu jsou.

Je to mrazivé a pocitově nepříjemné drama, především v momentě, kdy je člověk obeznámen se skutečným případem a moc dobře ví, co od vývoje příběhu nemůže čekat. Poměrně skromná stopáž 100 minut má za následek, že Garenqův snímek dokáže vyobrazit vše stěžejní z oněch 11 dní, přitom zdánlivě úspornou a na poměr informací vděčnou formou. Možná se tak dostaví pocit, že chybí pár minut, které by více vykreslily Patyho osobní život či jeho vztah se studenty, neznamená to však, že by tyto momenty nutně absentovaly.

Garenq v jeden moment přijde s poměrně chytrým nápadem, jenž smysluplně pracuje se zkreslováním reality, které v příběhu plném lží a manipulací sehrává svou roli, následně ho už ovšem moc nevyužije. K materiálu přistupuje skoro až dokumentární formou, málokdy to působí dojmem, že se režie snaží film dramatizovat až na pilu. Ve výsledku to nicméně v tomto případě funguje s ještě realističtějším, a tudíž i nepříjemnějším nádechem. O to více totiž vyniká skutečnost, že sledujeme sled událostí, které se skutečně odehrály, a nikoliv klasické drama, v němž by měl divák možnost očekávat nějaký zásadní zlom či záchranu. Jako snímek, jenž má tehdejší události rekonstruovat, funguje dobře. Byť je pořád nutné brát v potaz, že se nejedná o převyprávění skutečné události od A do Z.

Všichni tu navíc hrají velmi dobře. A to včetně dětských herců, kdy tu vztah Patyho k některým jeho žákům dostává velmi tragické vyústění. Je snadné jim věřit jejich projevy emocí, rostoucí napětí i momenty, kdy tu z někoho má jít vyloženě strach. I díky tomu pak fungují scény, v nichž se ukazuje, jak rychle se mohou vztahy mezi lidmi změnit pod vlivem něčeho, co původně vzniklo z poměrně banálního výmyslu. A nebo prostě jen nevyzrálostí studentů, kteří si až příliš pozdě uvědomí následky svých činů.

Nejvíce zamrzí právě to, že některé postavy a vztahy zůstávají kvůli omezené stopáži spíše načrtnuté. Především Patyho osobní život by mohl dostat o něco více prostoru, protože by pak jeho postupně se zhoršující situace měla ještě silnější emocionální dopad. Garenq se ovšem očividně nesnaží natočit klasické psychologické drama. Jeho cílem je především rekonstruovat sled událostí, a v tomto ohledu jeho střídmější přístup dává smysl. Přeci jen ve výsledku stačí, že Antoine Reinartz působí v roli postupně se hroutícího učitele přirozeně, jenž navzdory všem pomluvám a obviněním přesto nezajde tak daleko, jak by toho možná byli někteří v jeho situaci schopni.

Opuštěný tak není filmem, který by se snažil na skutečném případu lacině přiživovat nebo z něj dělat jednoduchou politickou agitku. Jeho síla naopak spočívá v tom, že ukazuje, jak může kombinace lži, překroucených informací, společenských emocí a radikalizace postupně vytvořit situaci, jejíž následky už není možné jednoduše vzít zpět. Nejde přitom o příběh, u něhož by člověk čekal nějaké uspokojivé rozuzlení. Spíše v něm lze nalézt cosi jako poučení. A nebo trauma, jaké se snad ideálně nebude opakovat. A každá složka, která v roce 2020 udělala krok vedle (jak minimálně Opuštěný naznačuje), udělá maximum pro to, aby se podobná situace už neopakovala.