Vítejte u mého pravidelného pořadu: „Filmy, které když už mě fakt nadchnou, tak zákonitě samotného a navíc způsobem, že o nich budu hrdě ostatní přesvědčovat ještě roky poté i přesto, že to vlastně nikoho dávno nezajímá“. Pro ty, které jsem spolehlivě neodradil hned první větou – v dnešním díle se podíváme na akční debut Monkey Man od britského herce a tvůrce s indickými kořeny Deva Patela. Ta má přece jen dost univerzálních rysů na to, aby si chválu vysloužil i od zbytku redakce, nicméně už ne tolik, aby z ní byli vyndaní ještě týden od projekce, museli na ni do kina vyrazit nutně co nejdřív podruhé, a pak měli ještě potřebu se z ní od srdíčka vypisovat v recenzi. Naštěstí jsem tady já. Každopádně raději se připoutejte, bude to trochu drncat.

Opičí muž není další John Wick. Samozřejmě, že by se tu našlo pár styčných ploch a v jednom momentu i doslovná narážka, ale tímhle srovnáním bych opičákovi udělal jenom medvědí službu, a vy byste pak mohli z kina odcházet mírně zklamaní. Raději si tedy povíme, co vlastně Monkey Man je.

Vysněný Patelův režijní debut vydřený do velké míry vlastní krví a potem, jehož produkce by nejspíš vydala na samostatný článek (i dokument z natáčení), vypráví o muži, jehož tíží vzpomínky na dětství, kvůli kterým se hodlá mstít. Komu? Proč? Jak? O tom je víceméně celá první polovina, která se do velké míry podobá videohernímu questu.

Nejprve hrdina potřebuje sehnat peníze, nechá se tak mlátit v nelegálních undergroundových zápasech, kterým vládne jako vždy úžasně zvrácený Sharlto Copley. Následně se musí dostat blíž ke svému cíli, nechá se tak najmout na práci, kterou nikdo jiný dělat nechce. Než ale může postoupit na další level, musí získat respekt okolí. Mezitím dojde na side quest a nákup zbraně. Pomalu ale jistě tak stoupáme s hrdinou výš a výš, až dokud nedojde na první střet s bossem, který je de facto jedna dlouhá akční sekvence s intermezzem v podobě krátké honičky.

Celá tahle část je přitom mimořádně šťavnatá, má nádhernou gradaci s lehkým edgingem na konci. Patel režisér si v ní hraje s barvami, hudbou a především střihem, zatímco Patel herec skvělým způsobem ztvárňuje onen pomyslný papiňák hněvu, jenž je připravený každou chvílí explodovat. A pokaždé, když už si říkáte, že teď to přijde, se vám maličko vysměje, ještě to chvíli podrží, udělá další hudební needle drop (protože akční scéna do coveru Somebody To Love je cool za každých okolností) a pak to tak brutálně rozpálí, až vám z toho okamžitě spadne brada na zem a budete ji sbírat ještě pár minut poté (nebojte, bude na to čas…).

Každá rána, každá zlomená kost i každá kapička krve tady jdou přitom nakrásně cítit. Kamera je stylová, v jeden moment dokonce přepne do pohledu z první osoby, jindy zase zběsile poletuje kolem postav jako vášnivá tanečnice salsy, je to ale především ten rafinovaný střih plný vizuálních vodítek a předzvěstí (jako procházení detektorem na zbraně, výtah, otvírání dveří apod.) v kombinaci s postupně čím dál rozvinutějšími flashbacky, jenž tu první polovinu snímku hezky „dokořeňuje“. Už tady je navíc patrné, že Patel coby filmař ví moc dobře, co s divákem dělá, i jakým způsobem určitých věcí dosáhne. Nicméně jak už jsem zmínil výše, pořád jsme teprve v půlce – následně totiž přichází tvrdý reset.

Záhy se všechno vrací na začátek, stejná hudební melodie, nové záběry na vztah hlavní postavy s jeho matkou, a my se s hrdinou probouzíme do podstatně temnější, komplikovanější a po stránce tempa jednoznačně rozvleklejší části filmu, která zaručeně zabrání mnohým, aby si tenhle Patelův bolestivý, osobní a řádně procítěný nášup náležitě vychutnali.

Do příběhu, který byl do té doby vesměs jednoduchou revenge story, se totiž začíná rázem míchat náboženský i sociální komentář, celá záporácká linka se dále vrství, přimíchávají se politické ambice, z uzavřeného prostoru exkluzivního zločineckého podniku se přesouváme více do města, opakovaně sledujeme televizní záběry na různé společenské nepokoje, mezitím hlavní postava více čelí démonům minulosti a prochází si vnitřní očistou doplněnou pochopitelně o tréninkovou montáž, no a tomu všemu nasazuje korunku zapojení jakýchsi bojových „mnichů“, kteří v závěru filmu pro změnu fungují jako úlitba Bollywoodu (Patel se asi musel takové příležitosti chopit a tu malou poctu složit, ale naprosto chápu, že tyhle scény někoho při sledování praští do očí).

Opičí muž: FOTOGALERIE

Je to dost jiné než ta první půlka, avšak já si troufám říct, že stejně tak šikovně dávkované, a hlavně to snímku vytváří naprosto jedinečné podhoubí, které z Opičího muže dělá skutečně víc než jen tupý akčňák (ne, že bych měl něco proti tupým akčňákům), ale dává mu to duši i jistou hloubku. Po vypuštění páry v polovině se navíc díky emotivním flashbackům daří zpátky budovat napětí, takže pak následná satisfakce ze druhého souboje proti bossovi stojí ještě víc za to.

A jasně, byť to v žádném případě pořád není žádné oscarové drama, na to jsou postavy trochu ploché a příběhu chybí peprnější a originálnější zápletka, samotná struktura vymykající se klasickým tříaktovým příběhům z toho přece jen dělá zvláštně (čti parádně) smyslný zážitek, u kterého člověka baví jak přemýšlet a zapojovat mozek nad různou symbolikou, tak si vychutnávat ty následující akční hody, u nichž má potom pocit, že si je „zasloužil“.

A že to finále opět funguje po stránce choreografie, kamery nebo čistě jen fyzičnosti bitek na naprosto famózní úrovni, už by touhle dobou nemělo být pro nikoho překvapením. Co se týče akce, je si Patel nesmírně jistý v kramflecích a dává to znát každým lahodně mlaskavým záběrem na rozpálenou pánev přistávající na obličeji jednoho ze sekuriťáků, lebku dalšího prorážející dvířka od mikrovlnky nebo nůž v krku třetího, který je hrdina v jeden moment nucen velice kreativně zasunout hlouběji a pootočit, aby měl klid.

Přehrajte si trailer Abych to tedy shrnul, Monkey Man je rozhodně víc než jen indickým Johnem Wickem, Nobodym, prvníma dvěma Raidy v jednom kompaktním celku, nebo klonem kteréhokoli akčního kousku, na který se ho bude internet snažit nevyhnutelně naroubovat, byť inspirace všemi výše zmíněnými je naprosto očividná a do velké míry taky přiznaná. Zároveň jsem si plně vědom, že na každou moji chválu by se dalo cosi namítnout, poněvadž se přece jen jedná o debut a spoustu věcí by nejspíš zkušenější filmaři s lehčími podmínkami, vyšším budgetem a lepším scénářem zvládli natočit/odvyprávět o chlup lépe.

Něco takového však už by pro mě však zavánělo nudnou sázkou na jistotu, a jestli něčím Opičí muž fakt není, tak je to přesně tím. Zde se naopak neustále riskuje a riskuje ve velkém. Končí to vždy jasným úspěchem? Spíš ne. Ale když už to klapne, tak to zatraceně stojí za to. Jsem tak za ten film v této podobě strašně rád a už se nemůžu dočkat, s čím přijde Patel příště.