Barbie a Kazmova OneManShow. Dva největší hity léta se vlastněž odklánějí od toho, co známe pod pojmem film. První je dokonalým marketingovým triumfem, roztaženým komediálním skečem i feministickým manifestem. Druhý hranou variací na legendární internetový formát, pozvánkou do soutěže, žánrovou parafrází, motivačním videem i milostným dopisem. Oba přitom zvládly okolo sebe zhmotnit auru obří, tajemné i originální události, a předem bezprecedentně vyprodat sály. Máme se bát o osud filmů, nebo být rádi za mohutné (zejména kasovní) osvěžení kinematografie? A zvládne Kazma nadchnout i ctitele kvalitních filmů?

Úvodní desetiminutovka na to určitě umí nalákat. Klasické Kazmovo intro vypadá od první chvíle o level líp než kdy jindy (jak jinak, když se velkoryse točí pro kino) a následné přeskočení do „reality filmu“ láká na špičkové řemeslo, přímočarou zábavu i originální hrátky s kinofilmem jako jedinečným uměleckým tvarem. Bohužel se ale záhy ukáže, že navzdory proklamacím, Kazma mnohem víc než strhující filmová vyprávění miluje dvě úplně jiné věci: prachy a sebe sama.

Jádrem internetových OneManShow bylo vždy napínavé balancování na hraně skutečnosti a více či méně nápadné fabulace, mystifikace, ohnutí skutečnosti v zájmu show a tahání diváků za nos s opojným efektem dramatické katarze/dojetí/vzletného poselství. Koketérií s hraným filmem se ale Kazma téhle potenciální síly do velké míry zříká. Prostě víme, že sledujeme fabulaci a nemusíme se ptát. To by ale tolik nevadilo - mnohem problematičtější je rozlomení filmu na vágně propojené epizodky, ušité na míru ne vyprávění, ale obchodním partnerům, mecenášům, komerčním kumpánům a jiným štědrým umisťovatelům product placementu.

Kazmův film je tak sice do velké míry ekvivalentem heist movie, s náramnou vizuální stránkou i zábavnými epizodkami, její oblouk ale není nosný. Nejde úplně věřit a fandit ani filmovým postavám, ani Kazmovi jako mystifikátorovi z masa a kostí. Jednotlivé pasáže tak můžou být hravé, hláškami zábavné i řemeslně na výši – taky na jejich rozhýbání dělal šikula Andy Fehu, špičkové produkční zázemí z plátna stříká, kamera v rámci žánru parádně „svítí“, střih i zvuk jsou na světové úrovni a maskérka je bohyně – ale dohromady to úplně nešlape. Fajnová, stylově probleskující zlodějina, je prostě zválcována jedním ze slabších Kazmových kousků.

Přitom i ten Kazmův mistrovský tah s hacknutím primáckého Prostřeno! by měl problém utáhnout sto minut. Těžko to tedy může zvládnout vachrlatě vystavěná ústřední linka o zakopaném autě s milionem v kufru. Ta totiž v půlce zhasne, pak se podivně převrátí v zájmu propagace jedné značky oplatek (WTF), aby se pak zase obloukem vrátila z jiné strany, odkud ale zdaleka nevykazuje takovou sílu.

Řada epizod a linek je v rámci příběhu samoúčelná, respektive je zjevně vymýšlena výhradně v zájmu komerční prezentace, tak aby se mohla podojit právnická kancelář, sázkovka, aerolinky, automobilky nebo výrobce whiskey. A až pak se série těchhle obchodních partnerství skládá do nějaké smysluplné story.

Kazma má štěstí, že solidně hraje a smysl pro sypání hlášek pořád neztratil, ale jednoduše kecá, když zase vzletně vypráví o tom, že příběh je král a že filmové vyprávění je nejvíc. Jeho show je právě naopak spíš zručným znásilněním filmového plátna v zájmu ždímání peněz, jak od statisíců diváků, tak od partnerů, kterým nestačí jen solit za storiečka na socky.

Druhou vrstvou je pak neskrývaný Kazmův narcismus, kdy se musí prezentovat nejen jako zábavný společník a král podfuků, ale i jako věrozvěst velkých životních mouder nebo žádostivý lamač dívčích srdcí, toho času v poněkud bizarním módu kajícný expartner. Asi každého někdy v životě napadlo udělat pro svou bývalou lásku velké gesto, které zarezonuje s celou třídou, městskou částí nebo rovnou národem, ani nápad natočit film jako pompézní omluvu není úplně originální, v drtivé většině případů ale takovému snílkovi začne být víc jak patnáct let a dojde mu, že to není úplně dobrý nápad. Kazmovi to nedošlo a na psychoterapie buď nechodí, nebo adekvátně nezabraly.

Kazmova fascinace sebou sama eskaluje. Shlíží shůry na své ovečky jako nahý Ježíš, a kdyby mu náhodou nesežrali jeho novou eskapádu, rozhodí mezi ně velkoryse milion dolarů. Tenhle twist je do filmu úplně uměle naroubován, v evidentní snaze, aby byl důvod do kina přijít, ideálně vícekrát, když show sama o sobě drhne. Je to další ekvivalent Kazmova oblíbeného „když nevíš, co říct, dej tam charitu“.

ONEMANSHOW: The Movie: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Na filmu je bohužel až příliš cítit absence ideového vedení Markuse Kruga, který uměl Kazmovy nápady a skopičiny utáhnout do přesvědčivých tvarů. Dojemných, napínavých i v jádru působivých. Po kreativním rozkolu je Kazma sám sobě producentem, scenáristou, režisérem i celkovým idea makerem, jenž tu chce instantně dojímat (to se tentokrát moc nemá o co opřít), tady dát řízný dialog nebo rozverné vtípky (obojí vesměs funguje) a tamhle zase klasické machrování s tím, koho jsme vypekli a co všechno jsme museli udělat (na to se pořád hezky kouká, i když uvěřitelnost klesá).

Kazmova akce ale tentokrát nezná tu pravou míru pro mix tradičních elementů, což se projevuje v banalitě už stokrát opakovaných motivačních frázích (Marcus Revolta approves), ale třeba i v až příliš vratkých dějových zkratkách („nebudeme vám vysvětlovat, jak jsme to udělali, je to příliš složité – ale dokázali jsme to!“).

Filmová OneManShow je tak ve výsledku promrháním obrovské porce tvůrčího talentu i produkčních možností, i originálního konceptu, a přetavením v popcornovou rychlokvašku určenou pro chvatnou konzumaci teď a tady.

Je to málo? Je to dost? Nemíním tu lamentovat nad koncem kinematografie, jak ji známe – doba se mění a stejně tak i podoby velkých filmových událostí, které se holt nejen v tomto případě posunou až k halasnému, ale o to povrchnějšímu influencerskému entertainmentu bez podstaty – ale úlohu tohohle bijáku opravdu nevidím v ničem než ve vydatném nasycení pokladen kinařů, rychlém pobavení diváků nezávaznou spotřebkou a namaštěním kapsy protagonisty. Proto by se taková vlna zájmu, s enormními předprodeji, mohla těžko někdy opakovat.

Předchozí OneManShow pomáhaly zesilovat Kazmovu image výjimečného baviče, ta ale, myslím, filmem spíš tentokrát utrpí a nedokážu si úplně představit, že by se pod vlivem filmu přelila v celonárodní soutěžení.

A pokud náhodou ano, možná by bylo účelnější si propříště rovnou založit sázkovku nebo loterijní společnost.

PS: Ještě jedna věc Barbie a Kazmův film spojuje – nikdo z mých redakčních kolegů nebyl ochotný je hned při premiéře vidět :)