Luca Guadagnino je italský režisér. A na jeho posledním filmu je ta Itálie zatraceně znát. Prakticky žádná scéna z Obvinění se neobejde bez nějakého požitku pro smysly. Všichni buď jedí dobré jídlo, popíjí omamné nápoje nebo lačně potahují z cigaret. Plnění potřeb totiž hraje v Obvinění velkou roli. Že by se ovšem díky tomu jednalo o příjemný divácký zážitek, při němž si bude divák pomlaskávat slastí, o tom mluvit nemůžeme. Guadagninův snímek, jenž si odbyl světovou premiéru na prestižním festivalu v Benátkách, je totiž všechno, jen ne komfortní podívanou. 

Prstem můžeme mířit na téma, jež drama zpracovává. Oceňovaný tvůrce si totiž pro svůj další počin zvolil zkoumání cancel culture. V Obvinění se ocitáme na půdě univerzity v Yale, kde svou disertačku dokončuje mladá a ambiciózní Maggie, jejíž rodiče zároveň patří mezi ty nejštědřejší mecenáše univerzity. Ta našla velké zalíbení v profesorce Almě, která tvoří středobod vyprávění. A jejich debatami a alkoholem provoněné dýchánky ozvláštňuje mladý šarmantní profesor filosofie Henrik, jehož charisma je pro mladé studentky takřka odzbrojující. Zdánlivě fungující symbiózu mezi pedagogy a inteligentní studentkou naruší jeden večer, během něhož se Henrik po mejdanu ocitne u Maggie doma, aby si dal šláftruňk. A mladá Maggie následně vyrukuje s obviněním.

Obvinění: FOTOGALERIE

Film opravdu není lahodné pokoukání. Guadagnino si je dobře vědom, že tohle nebude letní romance z ranku Dej mi své jméno či lehce odlehčené drama s fantaskními prvky, jako byl jeho poslední počin Queer s Danielem Craigem. Režisér dál pozoruhodně rozšiřuje repertoár žánrů a v Obvinění jde proto až na dřeň diváckého zážitku. Od prvních okamžiků tak do diváka společně s jídlem, alkoholem a cigaretovým dýmem tepe až příliš výrazná zvuková složka, která je vždy předzvěstí blížící se nevyhnutelné katastrofy. To vše je navíc podtrženo fantastickým soundtrackem režisérova dlouholetého spolupracovníka Trenta Reznora, jehož tóny nepříjemnou atmosféru vždy zdařile dokreslují a občas evokují až hororovou atmosféru.

Jako kdyby chtěl autor divákovi co nejvíce vpálit do sítnic i ušních bubínků, že tohle zkrátka není příjemné téma a každá debata, která se okolo obvinění rozvine, se automaticky musí pojit s náročnými emocemi. Mnoho scén je tak opravdu záměrně nekomfortních, ať už kvůli příliš hlasité hudbě, silným emocím, otravnému chování postav nebo kvůli filmařině, která velmi umně pracuje se střihem i s kamerou tak, aby v nebožákovi před plátnem rostla nejistota a tenze, stejně jako u všech zúčastněných.

Obvinění díky tomu všemu rozhodně není jednoduchým filmem. Z mnohých dialogových výměn i zasazení do akademického prostředí může čišet jistá nabubřelost, ovšem jsem ztotožněn s tím, že šlo opět o tvůrčí záměr, který nechce z hrdinů dělat líbivé figurky, nýbrž živé postavy, jejichž motivace málokdy působí samozřejmě. Jenže je zcela možné, a vzhledem k poměrně odpudivým prvním reakcím i celkem pravděpodobné, že se to mnohým divákům nebude pozdávat. Guadagnino je totiž daleko od toho, aby tak závažný jev jako znásilnění či cancel culture zjednodušoval. Rozhodl se pro náročnější cestu.

FIlm kvůli tomu může působit jako nahodilá směsice pohledů a nálad. Scénář autorky Nory Garrett totiž divákovi předkládá velmi širokou plejádu fenoménů, jevů a situací, které se k takové události mohou připojit. Sledujeme tak trýzeň obviněného, který nadává na mladou, naivní "snowflake" studentku, jež mu obviněním zničila život. Samozřejmě se setkáme i s nedůvěrou okolí, chtivými médii, levicově progresivní mladou studentskou odnoží i konzervativním vedením univerzity. Středobodem je ale vždy profesorka Alma s tváří Julií Roberts, která je zároveň tmelem i rozbuškou všech těchto postojů.

Právě proto je vhodná její ambivalence a pochyby. Guadagnino díky ní vhodně demonstruje to, jaké všechny názorové postoje se mohou v případě obvinění vyrojit. Zároveň však není příliš opatrný a násilníkům a pachatelům odpudivých činů vzkazuje jasný odsudek, z bagatelizace trýznivého tématu ho tak nikdo vinit nemůže. Jeho cílem bylo naopak ukázat dané hrůzy v celé komplexitě, nicméně aniž by polevoval z autorského záměru.

V jádru totiž vždy stojí hlavně jeho postavy, které tu jsou načrtnuty dobře. Zároveň jsou i velmi dobře zahrány, což je patrné zejména u Julie Roberts, která takto vrstevnatou roli snad ještě neměla. U Andrew Garfielda v roli šarmantního profesora se možná ve výkonech tlačí až příliš, zatímco Ayo Edebiri potvrzuje, že jde o nesmírně talentovanou herečku, která vyniká zejména v napojení se na diváka díky své přirozenosti.  

Potíž je v tom, že kvůli zmíněné potřebě do filmu nařachat co nejširší názorové spektrum už nezbývá příliš místa na něco dalšího, co by mohlo v divákovi rezonovat. Což je velká škoda, neboť až závěrem snímku se dostáváme pod kůži protagonistce, která má k tématu rozhodně také co říct a ukazuje, že její charakter je mnohem hlubší, než se zdálo. Napomáhá tomu i prokreslení jejího manželského vztahu s vždy skvělým Michaelem Stuhlbargem, který si tu po Dej mi své jméno opět vystřihl velmi podobně otcovskou, nicméně přesto v něčem otravnou roli, která je neskutečně zábavná. 

Přehrajte si trailer Celkově se tak jedná o film, který je všechno, jen ne jednoduchý a zjednodušující. A stejně tak by byla škoda jej zařadit do škatulky "Dobrý" nebo "Špatný". Guadagnino divákům nic neulehčuje, a stejně tak komplexní je i výsledný dojem z funkčního, ale možná až příliš nabobtnalého celku. Jde však o snímek, který nutí přemýšlet, je podnětný a o aktuálních tématech má co říci. Dělá to navíc velmi osobitou a originální formou. Nezbývá tak, než vás na to poslat do kina.