Další ze zdařilých tuzemských filmů, které si odbyly premiéru na festivalu v Benátkách, se dostává do českých kin – a stejně jako v případě Běžných selhání se jedná o výrazný snímek, jenž pravděpodobně nebude chybět ve výročních výčtech toho nejlepšího, co v naší koprodukci vzniklo. Oběť je výsostně federativní dílo, produkčně i režijně zaštítěné slovenskou stranou, ovšem odehrávající se v Čechách, v českém jazyce a s českými herci (vedle těch ukrajinských). Načrtnutá témata jsou však relevantní pro celou střední Evropu a možná ještě dál – v jádru totiž snímek Michala Blaška více než co jiného připomíná snímky rumunské nové vlny.

Byli to totiž právě Rumuni, kdo v polovině předminulé dekády přišel se silnou úrodou morálních dramat, zabývajících se sociálními problémy soudobé společnosti a nasnímanými v dlouhých, pečlivě komponovaných záběrech. A přesně takto vypadá i aktuální Oběť, což je její největší přednost i slabina. Nelze se zbavit dojmu, že slovensko-české kinematografii nezbývá než kopírovat evropské artové trendy, jež už více než 15 let slaví festivalové úspěchy. Pro diváky, kteří jsou s touto tvorbou obeznámeni, tedy půjde o recyklaci motivů a stylistických voleb známých z dřívějších děl a můžeme se dlouze bavit o tom, zdali je opožděná realizace toho, co funguje jinde, tou pravou cestou pro tuzemskou filmovou tvorbu. Většinu publika však toto srovnání zřejmě trápit nebude, a tak si náročnější diváci užijí prostě po všech stránkách zvládnutý, emočně i myšlenkově silný snímek z českého prostředí.

Oběť: FOTOGALERIE

Blaško je už několik považován za jeden z největších talentů tuzemského filmu a letošek to jednoznačně potvrzuje. Bratislavský rodák zaujal už pět let starým studentských filmem Atlantida, 2003, za který dostal i Českého lva, následně sbíral zkušenosti v seriálové tvorbě (Specialisté, Profesor T.). Letos se vedle režie poloviny Případů 1. oddělení dočkal i mnoha pochval za minisérii Podezření a jeho celovečerní debut Oběť se tedy dostal až do Benátek. A všechny superlativy jsou na místě – v Oběti totiž společně se scenáristou Jakubem Medveckým, jenž se podílel na podobně laděném morálním dramatu Ostrým nožem, vytvořili nelichotivý, ale o to realističtější a plastičtější obrázek české xenofobie.

Hlavní hrdinkou příběhu je ukrajinská uklízečka Irina, jež by si ráda otevřela kadeřnictví. Urgentnějším cílem je však získání českého občanství. Žije společně s dospívajícím synem Igorem (Gleb Kuchuk) na panelákovém sídlišti českého maloměsta, kde se musí vyrovnávat jak s problematickou menšinou Romů, tak i s problematickou většinou Čechů, kteří se na Ukrajince i Romy dívají skrz prsty. Každodenní problémy však ustoupí do pozadí ve chvíli, kdy je Igor brutálně zbit přímo na schodišti svého domu. Nebude moci pokračovat v gymnastické dráze a pro rodinu se jedná o narušení základních životních jistot.

Případ následně vyšetřuje policie (ztělesněná Igorem Chmelou), a přestože prvotní předsudky ukazují na romské výrostky, pravda je možná nakonec trochu jinde. Do dění se zapojuje i úlisná starostka (Gabriela Míčová) starající se především o svůj mediální obraz a občanský aktivista Selský (Viktor Zavadil v první větší filmové roli od Jana Palacha), jenž situace dokáže využít k vlastním cílům. O žádné z postav nelze říct, že je jednoznačně dobrá či zlá, naopak se jedná o (v rámci vymezeného prostoru) smysluplně vykreslené charaktery, jejichž motivace jsou dobře pochopitelné.

A tím už se dostáváme k těm zmíněným podobnostem s rumunskou novou vlnou, leckoho napadne i srovnání s íránskými dramaty Asghara Farhadiho (Rozchod Nadera a Simin, Klient). Není náhodou, že na scénáři se podílel i Răzvan Rădulescu, spojený třeba s monumentální Smrtí pana Lazaresca. Postupně tak sledujeme důsledné utahování šroubů, každá následující scéna se vyvíjí se zdrcující kauzalitou. Krok za krokem probíhají logicky pochopitelná rozhodnutí a nelze se postavám divit, že se chovají právě takhle – přitom ale z odstupu je patrné, že se ženou do záhuby.

Média mají příběh, politici publicitu, soukolí je roztočeno a člověku se z něj velmi těžko vyskakuje – a obzvlášť s takto rozdanými kartami. Aby Irina získala české občanství a tím pádem i šanci na lepší život, musí ustoupit ze spousty svých morálních zásad. Záměrně ambivalentní závěr klade otázky, co vlastně znamená „být Čechem“ a kdo je vlastně obětí v zemi, kde jsou ostrakizované v podstatě všechny menšiny?

Uznání si zaslouží ukrajinská herečka Vita Smačeljuk v hlavní roli, jejíž Irina není melodramaticky bezchybnou hrdinkou vláčenou osudem, nýbrž obyčejnou, uvěřitelně uchopenou ženou snažící se zlepšit své životní podmínky. Stejně tak je na výsledku vidět i precizní práce Adama Macha, už pravidelného Blaškova kameramana. Hodinu a půl dlouhý snímek je (ehm, opět po rumunském vzoru) snímán v několik minut dlouhých záběrech s pečlivým rozložením postav i objektů v rámci mizanscény, což dojem nevyhnutelné osudovosti značně umocňuje.

Přehrajte si trailer Po Benátkách se Oběť dočkala pozornosti i na dalších světových festivalech a jedná se též o slovenského vyslance do oscarových klání. A není divu – v nabídce současné festivalové tvorby se Oběť rozhodně neztratí. Je natočena civilně, ale atraktivně a hlavní téma manipulace v rámci rodinných i celospolečenských vztahů rozehrává se zdrcující nesmlouvavostí.