Tento projekt se může na první pohled jevit jako zbytečnost. Blíží se padesátileté výročí okupace, takže proč nesplnit společenskou povinnost a nenatočit angažovaný kousek, který se sice povedenému Hořícímu keři nevyrovná, ale ukojí naši touhu po vzpomínání, že? Smést Jana Palacha takhle jednoduše ze stolu by však bylo nefér. Aktuální snímek se totiž zaměřuje právě na jeho postavu a další historické okolnosti jsou odsunuty na vedlejší kolej - tedy v zásadě opačný přístup než u Hořícího keře. Režie se navíc ujal Robert Sedláček, který se (i navzdory všem kontroverzím) osvědčil jako zdatný interpretátor našich nedávných dějin. To tedy nejsou špatně rozdané karty. Má ale smysl Palacha vidět?

Příběh vedle jedné epizody z raného dětství a pobytu v Kazachstánu sleduje především poslední rok Palachova života, tedy období pražského jara, okupace, následného utahování poměrů až k upálení v lednu 1969. Během této doby si tedy prosvištíme povinnou lekci dějepisu, která naštěstí není zbytečně detailní a až na angažované projevy Josefa Smrkovského se soustředí na samotného Palacha. Ten samozřejmě okupaci a s ní spojené poměry v republice nesl velmi nelibě a jeho rostoucí nechuť k národní apatii je zde vykreslena zcela funkčně a pochopitelně. Scénář psala slavná Eva Kantůrková a je jen dobře, že její spolupráce se Sedláčkem vedla ke střízlivému a uvěřitelnému vykreslení jednoho člověka, kterého už známe především z učebnic.

Kategorii samu pro sebe pak představuje poslední zhruba dvacetiminutovka, která zdatně využívá rozehraných karet a bez zbytečných odboček koncentruje to podstatné. Nečekal bych, že se podaří vytvořit takové napětí navzdory faktu, že divák ví, jak to dopadne. V tomto ohledu tedy klobouk dolů před Sedláčkem i Viktorem Zavadilem v titulní roli. Ten mimochodem podává po celou dobu jistý výkon, a přestože se od reálného Palacha nezanedbatelně vzhledově i věkově liší, většině diváků by to vadit nemělo. Úplný závěr pak bezesporu vyvolá řadu kontroverzí, ostatně stejně jako několik už nyní diskutovaných scén. Je zde patrná snaha Palacha polidštit, ukázat ho jako obyčejného mladíka, který byl ve svém nesouhlasu s dobovým děním ochoten zajít dál než (téměř) kdokoli jiný. Ne tedy blázen, ani nerealisticky fanatický idealista, prostě člověk z masa a kostí, který leckdy úplně normálně lže, podvádí a chybuje. Takový lehce podvratný, a přitom nedehonestující obraz je možná nejblíže skutečnosti (jakkoli o ní dnes můžeme pouze spekulovat).

Řemeslné zpracování může působit poněkud obyčejně, místy jako nákladnější díl televizního seriálu, ovšem formální experimenty by zde lehce mohly přehlušit důležitost předkládaných myšlenek, a tak v tomto podání nevidím problém. Je zjevné, že se v tomto případě o nikterak zlomový kousek nejedná, ale i poctivé a smysluplné zpracování tak důležitého tématu nebylo samozřejmostí - a tak je velmi dobře, že se to podařilo. Sedláček naplnil očekávání a rozporuplné epizody našich nedávných dějin se chopil jednak se ctí a jednak (na rozdíl třeba od loňské Milady) i s dostatečnými filmařskými kvalitami.