Český film hraje o život. Už dlouho. A víme to všichni. Definitivní kolaps se pokouší v posledních týdnech a měsících zařídit kobercový nálet patlanin, který nemá v české historii obdoby. Pozitivní na něm je to, že se nás naučil varovat už svými názvy (Crash Road, Na vlastní nebezpečí, O život, Po hlavě ...), naopak silně znepokojivá je účast persón, které do pokladnice českého filmu přispěly nějakým tím nablýskaným zlaťákem. Selhávají nejen zelenáči a pánové, kteří měli už dávno nazout důchodcovské papuče, ale i prověřené osobnosti kalibru Filipa Renče a - jak už asi víte z hvězdiček - Milana Šteindlera. Jednu ruku teď svírám v modlitbě za to, aby nezklamali alespoň Sláma s Michálkem, druhou se pokusím popsat, jak se tahle polízanice (kolikátá už?) vlastně semlela ...

Nuže, snímek O život chce být pravověrnou komedií, postavenou na docela jednoduché premise. On byl loser (svým způsobem), ona odkopnutá (svým způsobem) a oba se potkali v jedné posteli (však víte jakým způsobem). Slovo dalo slovo, pusa pusu, příraz příraz, což by bylo fajn, když by náš outsiderský pár nepostihla nehoda, kterou lze vyřešit buď - okamžitě - spolknutím postinoru anebo - o pár týdnů později - potratem. A protože ústřední pár potrat nerad, nezbývá mu než se vymotat z džungle, v níž smilnil, a dobelhat se do 24 hodin do města. Což samozřejmě není pro potřeby bláznivé rozdováděné komedie s lehkým odstínem road-movie zápletka vůbec marná. Správně bláznivé pojetí dovede vykutat kult i z komedie o cestě za hamburgery, tak proč by to nešlo uspět s nechtěným těhotenstvím? (mimochodem, tohle téma je v posledních měsících tak populární, že z toho musí církevním hodnostářům slézat chlupy na rukou)

Dokážu si velmi živě představit, jak z téhle zápletky vtipný a střídmý filmař vytáhne zábavnou „komedii první generace“, tedy sled humorných scén navlečených na romantickou niť. Dokážu si představit i to, jak méně střídmý, ale stále vtipný filmař vytáhne z téže zápletky zábavnou „komedii druhé generace“, tedy sled humorných scén navlečených na romantickou niť, které občas proloží nějaký ten popkulturní odkaz. A dokážu si i představit, jak nestřídmý, leč pořád vtipný filmař, vytáhne z dané zápletky zábavnou „komedii třetí generace“,  tedy sled humorných scén navlečených na romantickou niť, které občas prokládají popkulturní odkazy a sekvence podrývající zákonitosti žánru. Problém tkví v tom, že O život je nepříliš povedenou komedií zhruba šesté generace, tedy naprosto zběsilým sledem rádoby humorných scén, které kdosi bez ladu a skladu naházel do neidentifikovatelného žánrového slepence a ten prohlásil drze za scénář. A navíc ... Milan Šteindler se neprojevuje ani jako filmař střídmý, ani jako filmař vtipný.

Je vpravdě bizarní, že domácí tvůrci se na neschopnost natočit smysluplnou komedií pro mladé snaží vyzrát tím, že vytvoří jakousi ultimátní „nadkomedii“, v níž je všechno. Nezná hranic, dosytosti využívá moderních technologií a neštítí se drsnějších výrazů, černého humoru, cynismu ani napětkrát převrácené vyprávěcí struktury. Jako by se tu někdo zase jednou pokoušel odpovědět na všechny ty tarantinovky a ritchieovky (vzpomeňte na Crash Road nebo Po hlavě do prdele...) tím, že rozkrade pár jejich atributů a promíchá je se Snowboarďáky, v naivní touze po šílené komedii, „jaká tu ještě nebyla“. Jenže to je jako skládat maturitu hned po vychození prvního stupně základní školy. Kinematografie skočila pořádný kus dopředu a i špičkový bavič Šteindlerova formátu by se na „nové požadavky“ logicky měl nejdřív zadaptovat, natočit klidně nějakou obyčejnou komedii, u níž se člověku poštěstí zasmát se dejme tomu desetkrát dvacetkrát za hodinu a půl, a pak stoupat na vyšší level. To by velela logika, zvlášť při pohledu na marasmus na české filmové frontě. Jenže Šteindler si nedá říct a podle splašeného scénáře peče veselohru, která chce být o všem a není o ničem. A navíc je nudná jak promítání diáčků z Pokémonů.

Z plátna se valí jedna divoká scéna za druhou, vstupy do televizního vysílání, automobilové nehody, žánrové citace, šílené trikové exhibice, romantické momenty, snové sekvence i surrealistické rozhovory s nemrtvými (nebo rovnou s vyslanci božstev) do nás tvůrci perou pod tlakem, ale důvodů k zasmání je zatraceně málo. Postavy na sebe většinou jen štěkají, aniž by zakoply o jakoukoliv potenciální dialogovou perlu. Odvážným scénkám většinou schází pointa, kvůli které by člověk mohl rozvibrovat bránici, těm bizarním většinou škodí nezvládnutý timing (polovina potenciálně vděčných scén není pořádně rozehraná - viz televizní talkshow, výslech u policie, natáčení porna apod.) a ty nejbizarnější sem přilétají ze všech možných žánrů, aniž by vůbec šlo nějak dohledat a docenit jejich komediální podstatu (viz náznaky splatteru nebo politické satiry). Občas se sice zdá, že O život mohlo být při několikerém pootočení montypythonovsky švihlé anebo vorlíčkovsky hravé, jsou to ovšem jen náznaky, které plně nevyzní a už vůbec nepřekryjí gulášoidnost celku.

Ono je sice fajn, že Šteindler má k ruce solidní herce, včetně obstojného Vojty Kotka (byť na Mádla nestačí), nadpozemsky lehkého Roberta Nebřenského nebo naprosto rulézního Boba Klepla, který rajtuje na spermii a ve volném čase se mění v pětiletého klučinu (!), našinec ocení i velmi vysokou technickou kvalitu, díky níž O život vypadá líp než drtivá většina konkurence, ale co je to platné, když se v podstatě není čemu smát. Celé to letí kupředu bez zájmu o hlavu a patu, slaboduché pokusy o fór střídají nedomrlé pokusy o gag, herci melou pantem jak na zkoušce z rétoriky a veškerá mela se ještě halí do videoklipového obalu, takže ty dvě tři slušné scény okolo proletí málem rychloposuvem.

Pak člověk řve bolestí ve snaze vymodlit si jeden docela normální, přiměřeně vtipný rozhovor, z něhož by šlo zjistit, že tvůrci ví, co chtějí říct, ví, jak to říct, a umí donutit diváka naslouchat. Dočká se ale jen slušné debaty v hospodě a pár dalších náznaků, které rychle mizí v prachu. Žádná trvalá spása nepřijde. Kotkovi dál probíjí ruce elektřinou, jeho partnerce dál šmírujeme ve vagíně a Robert Rosenberg se v roli amerického prezidenta noří až po pás mezi nohy dlouhonohých slečen. Říkáte si „Co to, sakra?“ Tak to si říkáte správně.

Alespoň že nám Crash Road ukázal, že může být ještě mnohem mnohem hůř. Jinak by to Alexandr Hemala se svou rozehranou partou schytal ještě víc.