„Někdy je potřeba, aby sis vyčistil svět.“

To je mi zase komédie. Když už si člověk odfrkne, že ve zdraví přežil Poslední plavky a že nemusí na projekci Chyťte doktora, vrazí mu domácí divize Warnerů kudlu do zad. Do kina totiž vpustí kompostového krakena, který bourá i nejtěžší předsudky a ničí všechno dobré, co jsme v posledních týdnech a měsících na plátně viděli. Dobře, přeháním, Crash Road Kryštofa Hanzlíka za sebou nenechává zemi spálenou a ani k smrti neurazí. Prostě jen divoce rozvibruje bránici, zkroutí jí do neuvěřitelných tvarů, a pak jí nechá vyprávět v ozvěnách, po několik dalších týdnů. Crash Road jde prostě dál než všechny Velké bijáky. Napovídá, že i česká krajina jednou dostane svého Eda Wooda, že se zabaví nad svým Uwe Bollem. To je velký příslib.

„Hele, vzpomeneš si na nejhorší věc, co se ti stala v životě?“

Nelze při tom pochybovat, že Kryštof Hanzlík tuhle zvrácenost myslel upřímně a že jej do výhně pekelné dotlačily dobré úmysly. Jen díky nim se dostáváme na kůži mladé rebelky, která má nejen postavu bulvární princezny Agáty Hanychové, ale i její prořízlou pusu a nutkavou potřebu si na něco hrát. Chápu, že její život nebyl dvakrát veselý. Máma pila, táta se jí zabil a barákem od tý doby prolejzal jeden ohavnej šamstr za druhým. Není divu, že z takhle harmonického prostředí vylezla svéhlavá sexbomba, která si po nocích představuje, že lítá. Která touží vyjet do krajiny a najít hodné lidi ... uff.

„To je nějaký drsný.“

Na začátku její cesty byla nehoda jednoho z matčiných amantů, který spadl ze střechy jejich paneláku držkou přímo na beton. Nejen že to nepřežil, navíc za sebou nechal třicetitisícový dluh. Dívku o Agátiných proporcích by to obvykle donutilo pořídit pár vnadných fotek, splatit dluh a zamávat vymáhajícímu gaunerovi pá pá. Hrdinka Crash Road – VERONIKA - naštěstí volí jinak, čímž přináší do českého filmu spoustu nových a dosud netušených elementů. Ne že by Praha neměla co nabídnout, vždyť i tady se najdou oplzlí profesoři plížící se do Veroničiných kalhotek, které musí naše hvězda likvidovat kopancem do rozkroku (a ve zpomaleném záběru!), i tady jsou  dospělí buď ožralí, nadržení, agresivní nebo všelijak jinak slizcí... ale na venkově je prostě větší sranda.

„Tři dny ty zasraná inteligence!“

VAROVÁNÍ! Recenze obsahuje spoilery! Nechcete-li si pokazit surrealistický zážitek ze sledování Crash Road, nečtěte dál!

Třeba hned na nádraží potká Veronika bodrou babičku s pistolí, která svým suverénním verbálním projevem zpacifikuje partu nácků. Hned nato se na scéně vynoří potulný prodavač léčivých mastí, nadopuje se viagrou a předvede, že pro postavy některých slabomyslných tvůrců představuje neřešitelný problém i manipulace se žárovkou. Veronika naštěstí pokračuje dál v cestě. Když takhle sedí na pařezu a rozmlouvá s pavoukem (!), zjeví se moudrý poutník sbírající houby, pohostí ji polévkou a zasvětí jí do učení starých templářů. Veronika na to reaguje tím, že se ve vesnici ožere s jakousi opuštěnou nevěstou, kterou „tady zapomněli“, a pak si v noci nechá zdát sen o tom, jak se za dotyčnou nešťastnicí provdává! Ani tohle Veronice nestačí, touží přeci najít ty hodné lidi a lítat. Ještě že tu jsou vykradači chat a jejich úchvatná automobilová honička, zakončená adrenalinovým nárazem rozhrkané škodárny do stromu. Spokojená Věronika pokračuje dál. Na poli potká rytíře v kompletní zbroji (definitivní „What the Fuck“ moment), pročež jí už nepřekvapí ani taneční výstup šlapek, pasáků, policajtů a řidičů kamionů nebo náruživý manželský pár. Tož tak.

„Ty malá děvko, ty mě chceš vydírat!“

Mě překvapil. Definitivně jsem totiž pochopil, že se Kryštof Hanzlík doopravdy pokusil o postmoderní „nadfilm“, který sbírá veškeré cool elementy z amerických bijáků a cpe je do jednoho celku, jenž podchycuje jednoduše VŠECHNO: Rodinu, ekologii, politiku, přátelství, víru, sny, touhy, civilizační odcizenost 21. století, lásku. Naivně se při tom domnívá, že může dělit svět na zlé (= všichni) a hodné (= Veronika, její babička a potulný houbař) a že se publikum s jeho viděním světa ztotožní. Pochopí jej totiž skrze svou novou generační ikonu, Agátu Hanychovou. Kdo si dělal chutě, toho musím zklamat – Agáta Hanychová se českým Jamesem Deanem doopravdy nestala. Nemíním na ní svalovat vinu za kolaps celého filmu, vždyť její postavu snad ani nešlo hůř vyprofilovat i obsadit, i tak bych ale ve Veroničiných kostýmcích viděl radši rozesmáté sestry Olsenovy. Světobol, metafyzické úvahy nad smyslem našeho bytí a rozhovory se svatými by se v rozmarné komedii vyjímaly pořád líp než v Hanzlíkově kaši.

„Zlato, neříkej mi zlato. Já jsem VERONIKA a rozhodně nejsem zlatá!“

Na druhou stranu v tak umírněném žánru by se Kryštof Hanzlík určitě nesnažil o tak výbušné formální zpracování. A to by mrzelo. Hanzlík předvádí voňavou ukázku české videoklipařiny, jež silně evokuje práci senilního stařečka, do něhož nahustíte filmy Tarantina, Guye Ritchieho a Ridleyho Scotta, proložíte je Moulin Rouge a Across the Universe a doplníte o libovolný soutěžák ze Sundance festivalu, pak mu vrazíte do ruky kameru, šíleného scenáristu a zdrogované herce a zařvete „Akce“. Agresivní audiovizuální styl se stává zbraní hromadného ničení, což možná není poznat z televizních obrazovek (konec konců, moc znalých filmových diváků na vlastní tvorbu ČT nekouká, ryze v zájmu svého zdraví), na plátně to ovšem už definitivně nijak neokecáte. Zmatený režijní styl se topí v křeči ještě před tím, než fiasko završí nemotorný střihač (podívejte se třeba na tuhle sekvenci – nedovedu si představit nic moc horšího) a stává se historicky bezprecedentním projevem dokonale netalentovaného tvůrce, který tolik tolik chtěl a který si snad fakt myslí, že výstižně pojmenoval dnešní dobu. Ve své podstatě je to smutná podívaná.

„Seš z Prahy?“ – „Praha je mrtvá!“

Nač však chmuřit čelo. Přichází vrcholně zábavná podívaná, z níž září neuvěřitelné dialogy a ve které nechybí ani postava hodného školníka pana Vaška, jenž od Veroniky odebírá trávu a dává jí své manželce na léčení Alzheimera. Prostě všechno hezky po kupě, od sexu, přes ty nejnitěrnější existenciální pocity, až po „haluze“ z rodu Catwoman a explodující babičky. A v tom nejhorším možném balení.

„Dvě kila v hajzlu.“

No neberte to.