„Vítejte v Norimberku“, pronese významným tónem jedna z postav směrem k protagonistovi i diváku. A podobně nenápadný a subtilní bude scénář po následující dvě a půl hodiny. 

Norimberský proces představoval pro mezinárodní právo bezprecedentní záležitost. Od filmového Norimberku nikdo nečekal, že by byl převratným soudním dramatem, ani novost, jelikož se hojně odvolává na Kramerův slavný Norimberský proces z roku 1961. Soudím nicméně, že je dobrý?

Film režíroval a adaptoval James Vanderbilt a nutno podotknout, že scénář má blíž k jeho loňskému Prameni mládí než k Zodiacu, kterého napsal před dvaceti lety. Vanderbilt se inspiroval knihou s poněkud pulpovým názvem The Nazi and the Psychiatrist a podobný tón prostupuje celým filmem. 

Titulním psychiatrem je Douglas Kelley (Rami Malek), který má posoudit příčetnost vězňů, kteří mají stanout před mezinárodním soudním tribunálem v norimberském Justičním paláci. V Kelleym doutná ambice, doufá, že o svých vypozorováních napíše knihu, v níž čtenářům odhalí povahu zla (Kelley tuto knihu skutečně napsal a opatřil ji titulem 22 Cells in Nuremberg.) Postupně však poznává, skutečnost je komplikovanější a nacisti, jakkoliv je jejich ideologie zaslouženým archetypem zla, se zase tak neliší od „normálních lidí”.

Jak se ukazuje – a zde musím film částečně pochválit – mnoho vrcholných nacistů mohlo být v osobním životě poměrně příjemných, jelikož tuto ideologii drželi na bedrech často “obyčejní muži”, jak ostatně praví název jedné ze slavných historických knih o nacistickém Německu. 

Norimberk: FOTOGALERIE

Ústředním vězněm a Kelleyho pacientem bude říšský maršál Hermann Göring, kterého s poskakujícím německým přízvukem a velkým nasazením ztvárňuje Russell Crowe. Jejich setkávání tvoří páteř snímku, jemuž je proces pouze vyvrcholením. 

Norimberk se totiž více než samotným procesem zabývá psychologickou profilací nacistů obecně, a Hermanna Göringa zvláště. Ten je zde prezentován velmi žoviálně a vyrovnaně – přitom by měl trpět závažnými abstinenčními příznaky jako častý uživatel drog –, což mu samozřejmě přidává na důstojnosti. Film je koncipován tak, aby se vedle Göringa všichni ostatní jevili nekompetentně (absence přípravy ze strany žalobců zde ohrozí i výsledek procesu). 

Göring dokonce doktorovi pomůže rozlousknout velkou záhadu „geniální“ dedukcí: další z polapených nacistických pohlavárů, Rudolf Hess, přece nemůže trpět amnézii, jak se svým věznitelům snaží namluvit, protože na chodbě pozdravil Göringa nataženou heilující pravicí.

Amatérismus vítězů se projevuje v mnohém, když se však Kelley divákovi představuje hned několikerou odchylkou od běžného profesionálního chování, nelze jeho počínání sledovat jinak než se zdviženým obočím. Už jeho počáteční prohlášení, že nechápe, co by měl na podobném místě dělat, je bizarní. Posouzení příčetnosti vězňů byla naprosto standardní praktika – co by asi tak měl dělat psychiatr ve věznici, kde se to jen hemží nacistickými vrahy. 

Absurdnost v rámci téže sekvence eskaluje, když se bez předchozího zkoumání rozhodne ochutnat neznámé léky, které měl Göring v momentě zatčení u sebe hned vedle kyanidu (jídelníček skutečně vybízí k ochutnávce), což korunuje prohlášením, že sám ujíždí na opiátech. Skutečnost, že se rozhodne setkat se všemi zásadními nacistickými vězni osobně hned po příjezdu a bez jakékoliv přípravy, také nesvědčí o velké prozíravosti. 

O legalitu procesu, ba samu jeho existenci se stará zejména Michael Shannon coby americký prokurátor Robert H. Jackson, který si přeje postavit nacistické vedení před mezinárodní tribunál. Ve snímku to vyznívá, jako kdyby byl v této ambici osamocený, historická skutečnost byla jiná. Nicméně, Norimberk tento typ právního konfliktu opouští velmi brzy. Na rozdíl od Kramerova Norimberského procesu se zde neřeší převratná právní konstrukce, kterou museli spojenečtí žalobci rozvinout, aby mohli nacisty, kteří v době svých zločinů neporušovali právní řád své země, soudit, ani problematika kolektivní odpovědnosti. 

Doložím příkladem, jakým způsobem Norimberk buduje a rozplétá konflikt: v jedné z úvodních scén postavy prohlásí, že Sověti s procesem nebudou souhlasit. Načež se na problém sovětské účasti zapomene, jen aby kdosi v polovině filmu pronesl: „Sověti souhlasí.“

Norimberk, zamýšlený jako psychologické historické drama, v mnoha směrech vyznívá nechtěně komiksově. Když Malek o Göringovi obdivně prohlásí, že se dal chytit dobrovolně a že norimberská cela je přesně to místo, kde chce být, nemohl jsem si nevzpomenout na Jokerovo uvěznění v Temném rytíři (což nemyslím jako kompliment). Doutníky pokuřující Göring tu tedy vystupuje jako bezmála komiksový padouch. 

Když Göring v průběhu filmu opravuje své věznitele, že je Reichsmarschall Göring, připomíná to spíše než vážné drama o zločinech nacismu jinou slavnou korekci titulu: “Kapitán! Kapitán Jack Sparrow.”

Vrcholem je pak kamera zabírající Göringa, jak dělá v cele kliky, zatímco voice-over hlásá „Reichsmarschall Hermann Göring“. V ustavičných dětinských slovních výměnách a rádoby vtipných onelinerech je cosi umořujícího. Jazyk je tu anachronický způsobem, který dráždí. A garantuji vám, že neuhodnete, jaké slovo pronese Göring před polknutím kyanidu. 

Norimberk je tónově všechno jen ne hladký, což má kromě scénáře na svědomí absolutně nejapná režie. James Vanderbilt má k dispozici nejslavnější přelíčení historie, a přece nevyvolá ani kousek napětí nebo tradiční soudní atmosféry. Norimberk selhává jako soudní drama podobně, jako jeho loňský Pramen mládí kolaboval coby dobrodružství. 

Nikdy bych si nepomyslel, že je možné zaplnit místnost trojicí Michael Shannon, Richard E. Grant a John Slattery a ve výsledku nedostat nic než zapomenutelné scénky bez charismatu.  

K oné tónové rozklíženosti: podobně jako v Kramerově Norimberském procesu se i zde během přelíčení promítá několik minut dlouhý dokumentární záznam záběrů pořízených Spojenci po osvobození koncentračních a vyhlazovacích táborů. Dobrá, snímek naplní alespoň vzdělávací funkci. Ale jaká scéna následuje krátce po těchto (i pro postavy viditelně) otřesných záběrech? Je to flirtování nad drinkem s novinářkou, které – podobně jako hned dvě podzápletky s ženskými postavami – nikam nevede. Holocaust u přítomných zřejmě povzbuzuje sexuální apetit. 

To, jakou důstojnost Göringovi nabízí, dává snímku nezamýšlené vyznění (nezamýšlené, protože koliduje s explicitně zmíněným poselstvím filmu) a přispívá k fetišizaci domnělých „velkých figur dějin“, ba může působit jako respekt k individuálním nacistům. Jestli se něčemu snímek neobdivuje, tak je to divák sám. Vkládá v něj tak malou důvěru, že musí v poslední větě závěrečných, historický kontext nabízejících titulků připomenout zásadní událost filmu, která se odehrála pět minut předtím.

Přehrajte si trailer Norimberk není důsledné soudní drama, a jako psychoanalýza klouže po povrchu, a tak Malekův absolutně komický výsledek zkoumání Göringovy osobnosti a psychologické profilace zní v zásadě takto: nacisté měli rádi Hitlera. Šok! 

Norimberk je film, u něhož jsem si chvílemi přál mít po ruce popcorn s příchutí kyanidu. Na lavici obžalovaných tentokrát zaslouží usednout sami tvůrci. 

Film probíráme i v MZ Live: