Když má něco úspěch, musíte toho vyrobit co nejvíc, pokud možno v co nejkratším čase. Zlaté hollywoodské pravidlo už Shawnu Levymu vydělalo na tři vily, dvě limuzíny a školné na Harvardu pro všechny děti ze sousedství. A přitom točí jen rutinu bez chuti a zápachu pro amerického Joea a českého Pepíka. Za remake Růžového pantera jsme ho v redakci chtěli připíchnout na kůl, v případě Nocí v muzeu ale jen tiše brbláme. V rámci zvolené škatulky (totiž rodinné komedie) totiž dějepisná pecka s Benem Stillerem funguje až nečekaně spolehlivě.

Hlavní hrdina v podání šéfa Frat Packu se z hlídačského místa v prvním díle přesunul do lukrativní oblasti teleshoppingu. Je z něj kravaťák, co lidem nabízí převratné výrobky denní potřeby, např. svítící baterku (divili byste se, jak je to účinné). Za svými parťáky z muzea se ale čas od času přijde podívat, takže zjistí, že je někdo nastrkal do krabic a hodlá je odeslat do washingtonského skladu památek, z nichž američtí teenageři dostávají spavou nemoc. Stillerova ňoumu to nejdřív jenom mrzí, ale když dostane lekci o tom, že lepší je být šťastný hlídač s minimálním platem než znuděný milionář, vydává se kamarády zachránit. Ve Washingtonu se totiž schyluje k bitvě o zlatou desku egyptských vládců. Místní šéf, starší bratr toho z New Yorku, se jí hodlá s pomocí Ivana Hrozného, Napoleona a Al Caponeho zmocnit a ovládnout svět. A je to samozřejmě ještě trochu komplikovanější, takže monology záporáků mají občas skoro minutu. Ani natahované verbální exhibice ale tomuhle sequelu vítr z plachet neseberou.

Ben Stiller má v případě velkých sérií (krom Noci v muzeu i Fotr je lotr) velké štěstí. Vždycky totiž dokáže zodpovědnost přehrát jinam. On sám hraje stále stejnou postavu průměrně sympatického a sympaticky průměrného trouby, kterému musí vedlejší postavy třikrát napovědět, aby si vůbec zvládnul zavázat tkaničku. Jediné, co tu umí je šermovat baterkou a vyluzovat na tváři zmatené výrazy, ale přesto se do něj zamiluje rázná Amelie Earhart (Amy Adams je stejně roztomilá jako v Kouzelné romanci), zvládne přesvědčit dobráckého Abea Lincolna a dokonce si s ním bez náznaku opovržení povídá armáda Albertu Einsteinů. Na papíře to vypadá jako velký guláš, ale zahuštění postavami a popkulturními hláškami (trio oživlých cherubínů odzpívali Jonas Brothers) je sázkou na jistotu. Překotné tempo a dostatek peněz na náročné trikové sekvence totiž odsouvá příběhovou prázdnotu na vedlejší kolej. Shawn Levy se nemusí ani moc snažit, protože všude kolem hrdinů pořád někdo pobíhá a tropí neplechu - chlupatí mamuti, Darth Vader, oživlé obrazy (dokonce se do nich dá vstoupit) nebo armáda z podsvětí.

Tentokrát už není potřeba plýtvat prostorem na zdlouhavý úvod, loserství hrdiny nebo rodinné trable. Od první do poslední minuty je film pod taktovkou oživlých exponátů, jež prakticky neslezou z plátna. Právě ony (a oni) jsou zdrojem nejlepších nápadů, obalujících jinak chatrnou zápletku. Levy tu spolu se scenáristy možná bruslí na tenké hraně, ale citace z jiných filmů (Steve Coogan a Owen Wilson, zpomaleně rozsekávající něčí podrážku ve stylu zpomalených bitek ve Třístovce) nebo infantilní fóry s přerostlými potvorami typu chobotnice, hroch, T-Rex, fungují jednoduše proto, že jsou trikově na úrovni, případně je jistí burácející hudba od Alana Silvestriho. Jednotlivé složky se tak navzájem podpírají a často vybruslí i ze zdánlivě trapné konstelace. I jednoduchý koncept lze ovšem nachytat na švestkách, při stominutové stopáži musí i uřícený digitální kolotoč občas zadrhnout, v případě rozhovorů s hlavním záporákem Kahmunrahem nebo malého camea Jonaha Hilla, je jasně patrná snaha vyplnit pět, šest minut bezobsažným plácáním. Kontrast mezi hluchými dialogy a akčními vrcholy je záražející, ale naštěstí se tu víc jedná než mluví a povedený (musím to přiznat) český dabing ze spousty blábolů nadělá skoro až úmyslné žertíky. Charakterové vystižení postav a lokalizace řady fórků se povedla na výbornou, zvlášť Amy Adams a Owen Wilson z toho těží maximum.

Až rozjásaný tón recenze by mohl některé čtenáře vyděsit, takže je na čase dodat to podstatné. Druhá Noc v muzeu je sice dynamičtější a zábavnější než první díl, ale roste ze stejných kořenů americké rodinné školy. Záporák je průhledný a má vadu řeči, hrdina se stihne ve všem tom chaosu zamilovat a vy dostanete lekci z amerického vlastenectví a správných životních rozhodnutí. Levy nepřináší nic převratně nového, jen účelně kombinuje již vyzkoušené triky a gagy. Možná i proto je Noc v muzeu 2 plná starých známých vtípků, kterým se i po stoprvní zasmějete, ale zásadně se jí nedostává památných hlášek. V kulometném tempu tuhle absenci progresivního přístupu snadno přehlédnete. Možná dokonce nebyla nechtěná. Film totiž můžete s klidem v srdci pustit nejen svým dětem, ale i svým rodičům. Právě tahle demografická rozmělněnost je jeho největším kladem. A zároveň mlýnským kamenem, který mu brání sáhnout po vyšším hodnocení. Před Levym přesto klobouk dolů, dokázal totiž do posledního puntíku zopakovat úspěch prvního filmu. Možná to není dřina, ale zároveň ani samozřejmost. A možná je to trochu paradoxní, ale třetí Noci v muzeu se bojím méně než pátého Terminátora.