François Truffaut a Ilona Csáková se v minulosti zabývali tím, že je nikdo nemá rád, k čemuž se loni připojil i Zdeněk Jiráský s coming-of-age road movie Už tě nemám rád. Aby té nelásky nebylo málo, připomínají se i Petr Kazda a Tomáš Weinreb, kteří se tématům odcizení a existenciální prázdnoty věnovali už ve svém debutu Já, Olga Hepnarová. Specificky artové drama o nepochopitelném činu nepochopené mladé ženy se po berlínské premiéře v roce 2016 stalo jedním z mezinárodně nejúspěšnějších tuzemských počinů poslední dekády, a tak očekávání od další misantropické doušky nebyla malá.

Jakkoli to nezní pravděpodobně, novinka s už naznačeným názvem Nikdo mě nemá rád je ještě svéraznější a nediváčtější uměleckou výpovědí nežli ne-biografie Olgy Hepnarové. V centru dění je uzavřená, téměř třicetiletá Sára v podání zdánlivě nenápadné, ale tajemně uhrančivé Rebeky Polákové. Sára pracuje jako asistentka na velitelství armády, přičemž toto (doslova) uniformní prostředí jí zcela vyhovuje. Předvídatelná rutina je pro ni uklidňující, což jistě souvisí i s její blíže nespecifikovanou neurodivergencí.

Nikdo mě nemá rád: FOTOGALERIE

Hned na několika úrovních se dočkáme naznačení, co by mohlo být jádrem Sářiny odlišnosti vůči okolí, k uspokojivým závěrům však máme přece jen málo informací. Snímek si totiž po vzoru narativně vyprázdněných, minimalistických artovek libuje ve výpustkách a spíše než konzistentní příběh nabízí pásmo vysoce stylizovaných scén, jež zhmotňují Sářiny nálady a vnímání jejího životního prostoru.

Umělosti viděného napomáhají i lanthimosovsky strojené dialogy, s nimiž se navíc povětšinou spíše šetří, a tak několikaminutové sekvence vyplněné sympaticky frustrující nemluvností postav nejsou výjimkou. Obdobně nepřehlédnutelná je i výprava, variující armádní hnědý funkcionalismus se spoře zařízenými byty ústřední dvojice, kde téměř každá rekvizita má své nenáhodné místo a syté barvy divák hledá marně.

Sára však ve svém všedním očistci není sama. Opakované narážky úzkostně kontrolující matky i temperamentově zcela odlišné kamarádky sice přechází, touha po lásce v ní však stále dříme. Po odvážně pomalé až ubíjející expozici tak do příběhu vstoupí tajemný Martin (s tváří litevského herce Mantase Zemleckase), který si rovněž nese specifické tajemství.

Jeho příchod vyprávění zrychlí, dodá mu tolik potřebnou vnitřní dynamiku, zároveň však také problémy nabydou uchopitelnějších kontur. Rodí se láska dvou jedinců, kteří se v některých podstatných rysech odlišují od většinové společnosti – dokážou ale hrdinové, každý svým způsobem bojující s vlastní jinakostí, porazit všudypřítomné předsudky a odsudky?

Sympatický a tematicky též důležitý námět velmi volně vychází z antické tragédie o Antigoně, která si rovněž dovolila překročit dobové konvence, Kazda a Weinreb však klasickou látku k nepoznání aktualizují. Jejich dílo (navzdory stylistické vyhraněnosti) trpí podobně jako třeba předloňský Úsvit občasnou rušivou doslovností, kontrastující se subtilností obrazového vyjadřování většiny filmu. Kvůli těmto momentům se výsledné vyznění bohužel scvrkává na neštěstí plynoucí z maloměšťácké omezenosti, přitom ale velká část scén naznačuje i zobecnitelnější přesahy.

Záměrnou umělost celého konstruktu podtrhuje i nasnímání pomocí zrnité, 16mm kamery, s jejíž pomocí leckteré ne pouze nerealistické, ale skoro až anti-realistické záběry získávají bezmála oneirický nádech. V tomto duchu se nese i nejednoznačný závěr, jehož bezútěšnost a depresivnost naznačují nekompromisně střízlivý pohled tvůrců ohledně toho, jak je možné se v rámci společnosti vypořádat s vlastní jinakostí.

Přehrajte si trailer Pro vyznavače moderního artového minimalismu vyznívá většina výše zmíněných bodů spíše pozitivně. Přesto se nelze zbavit dojmu, že film je mnohem silnější v jednotlivostech a jejich zpětném doceňování nežli v kompaktnosti a působivosti celku. Na klíčová témata by tak šlo upozornit divácky přitažlivěji, naopak obecnějším motivům odcizení ve světě by více slušela menší doslovnost a didaktičnost. Jakkoliv tedy jde o projekt zjevně inteligentních a angažovaných tvůrců, i adekvátně naladěné publikum se u něj bude leckdy ošívat.