Uprostřed zcela prázdné místnosti se houpe oběšenec, pod nímž se nachází kaluž vody. Co se stalo? Jak se muž zabil? Tuhle hádanku řekne třináctileté Evě (Rosa Marchant) její otec a dívka s ní pak slaví spoustu úspěchů mezi kamarády. Křehké vazby mezi sotva dospívajícími dětmi však čekají těžké zkoušky, které skončí velmi traumaticky a bez přehánění hororově.

To je patrné už od úvodní scény, kde se setkáváme s dospělou Evou (Charlotte De Bruyne). Žena už před lety odjela ze své vesnice do Bruselu, kde pracuje jako asistentka sympatického fotografa, který jí opakovaně a bez úspěchu zve na rande. Eva má ráda svou mladší sestru, zato s rodiči už dlouho nevychází. I když tedy vidíme depresivní a letargickou mladou ženu, na první pohled se nic až tak zásadního neděje – to skutečné drama však dříme pod povrchem a pozvánka na večírek v rodné vesnici se stává katalyzátorem hluboko pohřbené bolesti.

Belgická herečka Veerle Baetens na sebe dosud upozornila především ve filmu Přerušený kruh z roku 2012, za který si odnesla i Evropskou filmovou cenu. O pět let později si u seriálu Tabula rasa vyzkoušela i scenáristickou práci a nyní si do svého portfolia připsala další funkci. Tání totiž nejen psala, ale i režírovala a je vidět, že trendy současného festivalového artu má velmi dobře nakoukané. To se ostatně projevilo i hereckou cenou pro mladičkou Rosu Marchant na loňském festivalu Sundance, kde byl snímek poprvé uveden.

Baetens natáčení konzultovala s řadou psychologů, aby nedošlo k traumatizaci mladých herců a především hereček, jež se museli potýkat s řadou velmi nepříjemných scén. Ty však rozhodně nejsou samoúčelné a naopak ukazují emocionální sílu konstruktu, který Baetens se spoluscenáristou Maartenem Loixem vytvořili. Film opravdu působí důsledně vysoustruženě, každá scéna má svůj smysl i místo ve vyprávění a diváci si tak střípek po střípku mohou dotvářet značně znepokojivý obrázek.

Tato preciznost je největší předností, ale zároveň i slabinou. Na jednu stranu je totiž nezpochybnitelné, jak citlivě se tvůrcům podařilo vykreslit křehkou psychiku dětí na prahu puberty, které se jen těžko a neohrabaně pokouší zorientovat v přátelských vztazích i na povrch se deroucí sexualitě. Dochází ke spoustě chyb, nešťastných výroků a nejistého chování, což v důsledku vede k sebeobviňování a snižování vlastní hodnoty. Zažila to většina z nás a poměrně snadno se lze na patálie mladé Evy napojit.

Jak se ale postupně dozvídáme o stále temnějších konturách její životní nespokojenosti, snímek může působit až vykonstruovaně a uměle. Polarizující je i samotný závěr, jež lze vykládat několika způsoby a snadno si jde představit, že co bude někdo považovat za vychtěně melodramatické vyvrcholení, jiného odrovná jakožto osudově nevyhnutelná katarze. Každopádně však slouží Baetens a jejímu dílu ke cti, že nechce všechny nuance doříct a ponechává nemalý prostor pro diváckou interpretaci.

Důsledná vypracovanost díla na sebe však poutá pozornost hlavně kvůli tomu, že spoustu Eviných rozhodnutí a specifik jejího prožívání nelze jednoduše chápat rozumem – musíme se napojit na emocionální logiku její postavy a s ní souvisejících traumat. Některé moderní festivalové hity se snaží citlivost a abstraktnost těchto témat podtrhnout spíše lehkonohým vyprávěním s řadou digresí a zdánlivých zbytečností, díky nimž vynikne zmatek v duši zraněných postav.

Baetens však volí jinou cestu, a tak každé gesto, každý pohled zde má svůj význam. Jde o trochu staromódnější přístup, jehož důsledkem je však skutečně drtivý emocionální dopad klíčových momentů. Ten je ještě umocněn tím, jak nevinné a nahodilé krůčky vedou k těm největším životním tragédiím. Nemůžeme dohlédnout všechny důsledky svých činů a člověk se tak leckdy ocitne ve spirále viny a sebelítosti, z níž není (zdravé) cesty ven. A tyto neveselé pocity se debutu Veerle Baetens i díky skvělým výkonům obou hereček v hlavní roli daří předat velmi zdařile.