Točit za sto milionů dolarů thriller o splašeném vlaku s nebezpečným nákladem mi nepřišel moc dobrý nápad. Ne že by to něco znamenalo – ale na pocitu, že by Tony Scott měl investovat energii radši do nějaké ambicióznější látky, třeba do sci-fi á la Déja Vu nebo do hi-tech thrilleru z ranku Nepřítele státu, se shodla docela široká skupina potenciálních diváků. Koneckonců na vrub tuctového námětu, jak vystřiženého z televizní obrazovky nebo druholigové osmdesátkové produkce, lze přičítat i poměrně rozpačité komerční výsledky. V kvalitě filmu totiž zádrhel není.

Ba naopak: O moc líp to natočit nešlo. Zvlášť když člověk uváží, že se Nezastavitelný striktně soustředí na věcnou podstatu „dramatických skutečných událostí“ a nezdržuje se s povařováním omáčky okolo. Ani náznakem tu nehrozí zasazení do nějakého širšího rámce, ať už třeba rozmáchle akčního jako v Nebezpečné rychlosti, nebo tragicky romantického jako v Titanicu. V Nezastavitelném se mašina prostě rozjede a divák jen hodinu a půl sleduje, jak se ho dobří i zlí lidičkové od železnic pokouší chytit. Ale možná právě tahle strohost Scottovi pomohla k tomu, aby zase jednou naplno prodal svůj um, jenž jej léta letoucí odlišuje od desítek rychlokvašených videoklipařů tlačících se do Hollywoodu.

Předně je potřeba říct, že název a námět se do celkového vyznění filmu otiskly dost věrně: Nezastavitelný prostě frčí jako dráha. Žánrově vstřícný divák momentálně nemá nárok prožít „kratší“ hodinku a půl, protože film letí přímo kupředu, bez zastávek, bez pauz, bez zbytečných odklonů od trasy. Je to sebevědomá oslava kinetiky, koncentrovaná na vysoké tempo, občas ještě podpořené výživnou dávkou adrenalinu. Scott se během jejího režírování nezřekl svého frenetického stylu, ale veskrze rozumně jej osekal hlavně na dynamické kamerové jízdy a řízný střih. Tak jako lokomotivy vytrvale peláší dopředu, tak kamera neúnavně krouží okolo tří hlavních lokací (kabina, dispečink, kancelář šéfa) - jako kdyby taky jen klouzala po kolejnicích a zrychlovala.

Sto milionů dolarů je přitom na filmu bezezbytku vidět. Co naopak vidět není je zelené plátno, nezbytná to součást všech současných velkoprodukcí – u Nezastavitelného si na jeho hledání budete muset vyšetřit speciální hnidopišské chvilky, protože veškeré manévry působí velmi reálně (a ne, vidět skutečnou přírodu a v ní sprintující vláčky dnes opravdu není samozřejmé). I během té povinné trikové show, kdy lokomotiva balancuje na jednom kole, pomáhají digitální berličky vlastně docela nenápadně. Čistě ku prospěchu relativně civilního a „hmotného“ celku. Valící se kov tady prostě je nejen vidět, ale i cítit, což je dost podstatná informace. Díky tomu totiž funguje i neustálé prokládání naspeedovaných (a pro Scotta typicky přefiltrovaných záběrů) se zpravodajskými vstupy televizních kamer a pocit rychlosti rezonuje i v další rovině – v rovině střemhlavého a do velké míry interaktivního mediálního humbuku.

Nezastavitelný ale nepřeje nějakému filozofování. Je to prostě poctivý thriller s mašinkami. Takový „obyčejně dobrý film pro obyčejný lidi“, což je míněno zcela upřímně a pozitivně. Žádné cavyky okolo. Jen lehký nástin rodinného pozadí dvou hrdinů, tak aby šlo připomenout, že poctivá práce normálních chlapů se někdy cení mnohem víc než rozhodnutí hamižných kravaťáků (Denzel Washington i Chris Pine jsou samozřejmě výborní), a pak už se koná jen řemeslně vytříbená jízda vpřed. Možná předvídatelná, určitě klišovitá a bohužel v závěru i trochu uspěchaná, ale rozhodně chytlavá a v rámci svých ambicí povedená.

Až se budete během těch nejnapínavějších momentů rukama zarývat do opěradla a nervózně ohryzávat obal od brýlí, budu to brát jako souhlas s hodnocením.