Další týden, další comics. Už by bylo malinko trapné opakovat, že v posledních letech comicsové filmy vládnou divácké návštěvnosti. Uvědomilo si to i největší nakladatelství Marvel a rozhodlo se, že se o dolary už nebude dělit s nenažranými filmovými studii. A Iron Man ukázal, že půjde o hodně velké dolary. Pro budoucnost má Marvel připraveno několik superhrdinů, ale letos se do kin krom Tonyho Starka dostává podruhé Bruce Banner. A není to zlé.

Když se Bruce Banner a jeho zelené a permanentně mizerně naladěné alter ego jménem Hulk objevilo v kinech před pár lety, způsobilo to slušný rozruch. Ang Lee dostal k dispozici opravdu hodně peněz a po Tygrovi a drakovi i volnou ruku, čehož dokázal využít. Bezpochyby natočil pozoruhodný film plný nových postupů a režijních frajeřinek, diváci z toho ale nebyli zdaleka tak nadšení, jak se čekalo. Právě proto se Marvel rozhodl angažovat na post režiséra francouzskou hvězdu Louise Leterriera, jehož Kurýrové a Utržený ze řetězu patří k tomu zajímavějšímu, co se v posledních letech v akčním žánru urodilo. S Leterrierem měla k Hulkovi přijít konečně jednoduchá a pořádně řízná akce. A stalo se - bohužel akce není všechno.

Neuvěřitelný Hulk má totiž neuvěřitelně špatný scénář. Těžko říct, jestli si Zack Penn (pracoval na druhých a třetích X-Menech) vybral slabší chvilku, nebo mu Edward Norton kecal do jeho práce až příliš. Každopádně Neuvěřitelný Hulk nenabízí po příběhové stránce vůbec nic. Na začátku se Bruce Banner pokouší bojovat se svým prokletím, armáda ho vypátrá, on uteče, takhle se to několikrát zopakuje a na konci je velká bitka se zmutovaným Timem Rothem. Žádné překvapení, žádná originalita, prostě nic.

Bohužel je ale z celého filmu cítit, že to tak být nemělo. Jisté náznaky o hlubší psychologii hrdinů tu jsou, ale nikdy se nedostaneme Bannerovi ani ostatním pořádně pod kůži. Snaha o realističtější a psychologičtější vyznění příběhu tu je zkrátka úplně zbytečná. Tvůrci se prostě nedohodli, co chtějí točit.

Hulk tedy po příběhové stránce hodně zaostává, naštěstí tu je ale pár důvodů, proč tenhle problém tvůrcům odpustit. Tím prvním jsou herci. Edward Norton sice nemá moc co hrát a jeho Banner je proti Bannerovi Erica Bany poměrně nezajímavý člověk, jehož osud je divákovi většinu času ukradený, ale Nortonovo charisma tu funguje stejně dobře jako v jakémkoliv jiném filmu. Příjemným překvapením je i Tim Roth, jenž si militantního cvoka se zeleným mozkem Emila Blonského vyloženě užívá. Bohužel Liv Tyler je vedle ústřední dvojice naprosto mdlá a nezajímavá a o nějaké chemii mezi ní a Nortonem se opravdu mluvit nedá.

Hlavní hvězdou je ale v tomhle případě režisér Leterrier. Sice byl v celé kauze „právo na závěrečný sestřih Neuvěřitelného Hulka“ tak trochu za otloukánka (koho by taky zajímal názor nějakého neznámého Francouze?), ale přitom je to především on, kdo dotlačil film do slušného nadprůměru. Akční scény jsou sice jen tři a úvodní běh po brazilských střechách nijak zvlášť neoslní, ale ve zbytku je to vyloženě paráda. Ang Lee si sice v poušti pohazoval tankem a skákal na helikoptéry, ale Leterrier se přesunul do města, kde celá destrukce – o které konec konců vlastně Hulk je – dostává úplně nový rozměr.

Zelené monstrum se sice v celé své kráse objeví téměř až v polovině filmu, ale Leterrier se nebojí využít jeho schopností na sto procent. Auta létají vzduchem, vrtulníky padají k zemi a ulice po konfrontaci Hulka s Emilem Blonskym vypadají jak v Bagdádu. Efekty by sice potřebovaly řádně vylepšit, ale v okamžiku, kdy se Bruce Banner změní v půltonové zosobnění agresivity, zakřičí „Hulk smash“ a udělá si z boxerky z policejního auta, budete ochotni trikářům odpustit.

Je škoda, že Neuvěřitelný Hulk zůstal na půl cesty mezi ambiciózním psychologickým dramatem a regulérní akční řezničinou. Na jednu stranu psychologie díky mizernému scénáři působí chvílemi i poměrně směšně, ale když dojde na akci, je všechno heky přehledné a především sympaticky nekompromisní a na klasickou rodinnou comicsovku i chvílemi celkem drsné. Neuvěřitelný Hulk se svému předchůdci nevyrovná v oblasti scénáře, ale vydal se vlastní cestou a záleží jen na vás, jestli se raději vrátíte k přemýšlivému Ericu Banovi, nebo k jednoduchoučkému, ale poměrně sympatickému a solidně šlapajícímu Nortonovi. Sám za sebe říkám, že bych si za pár let klidně ten třetí díl dal. A kdyby se někomu podařilo vybalancovat styly Anga Leeho i Louise Leterriera, mohla by to být konečně ta správná pecka.