Francouzský herec François Civil má ve svých 35 letech dobře rozjetou kariéru. Loni jsme ho mohli obdivovat jako horkokrevného d’Artagnana v parádním filmovém zpracování Tří mušketýrů, kde exceloval svou živelnou nespoutaností. Vzápětí ztvárnil roli policejního infiltrátora v dramatu Místo, za které stojí bojovat (2023), aby se letos představil zase v úplně jiné roli – středoškolského učitele Juliena, jehož jedna ze studentek obviní ze sexuálního obtěžování, a to navíc za velmi specifických okolností. A vás bude rozhodně zajímat, jak to celé dopadne. Nedělej vlny je totiž dramatem ze školních lavic, jaké tady už dlouho nebylo.

Je pravděpodobné, že si v této souvislosti okamžitě vzpomenete na nerovný boj, jaký sváděl Mads Mikkelsen v roli učitele mateřské školy poté, co na něj padlo podezření ze sexuálního obtěžování ve filmu Hon (2013). Oba snímky mají ledacos podobného, nicméně Nedělej vlny má mnohem širší záběr než pouhé obvinění z nemístného chování učitele k nezletilé žačce. Kromě tématu stigmatizace jedince na základě pomluv a pletich se režisér a scénárista Teddy Lussi-Modeste pouští do několika dalších souvisejících témat, jejichž šíře je stejná nebo dokonce větší než samotné sexuální obtěžování. A všechny překvapivě fungují na výbornou!

Specifikum ústřední zápletky je, že Julien je gay. To není spoiler, kterým jsem vám zkazil závěrečné rozuzlení – jde o jeden ze základních stavebních kamenů komplexního příběhu o profesní cti, právu na soukromí a boji proti byrokratickým větrným mlýnům. Podobně jako pověstný rytíř Don Quijote z Cervantesova románu se Julien znovu a znovu pouští do marného boje proti neviditelnému protivníkovi beroucího na sebe podobu problematické francouzské mládeže, bigotní většinové společnosti, neochotného školního a úředního aparátu, ale i jednotlivých spolupracovníků nebo dokonce životních partnerů. Každý z nich má totiž svůj lví podíl na tom, do jak neřešitelné situace se mladý učitel dostane.

Julien přitom není pouhou obětí nespravedlivého obvinění. On ke svým problémům aktivně přispívá vlastní tvrdohlavostí a celou řadou chybných rozhodnutí. Jde ale skutečně o chyby? Nebo má jenom specifický názor na to, co je a co není správné? Jsou to právě tyto momenty, kdy si uvědomíte, že režisér Teddy Lussi-Modeste na základě vlastních životních zkušeností neklouže po povrchu třaskavého tématu, nýbrž naznačuje celou řadu jemných vrstev, z nichž je utkaná spletitá společenská situace, do níž se Julien zapletl. Musí člověk na svou obranu proti falešnému obvinění automaticky použít pečlivě střežené soukromí? Je zapálenost mladého pedagoga snažícího se pomoct studentům netradičními metodami jednoznačné pozitivum, nebo může vést k zoufalým životním událostem? Režie i scénář jdou v tomto směru hodně daleko a servírují intenzivní zážitek otevírající nové a nové kapitoly školního dramatu.

François Civil je opět vynikající a svým výběrem rolí dokazuje, že je schopný zahrát naprosto cokoli. A s jakým přehledem! Jeho Julien je člověk z masa a kostí – zapálený, tvrdošíjný, chybující i zoufající. Když se s ním poprvé seznámíte, okamžitě vás uhrane svou snahou pomoct dětem získat to nejlepší vzdělání. A jak příběh pokračuje, budete s ním prožívat veškeré ústrky a křivdy, jichž se mu ze strany společnosti dostane. Zároveň ho ale budete vinit ze špatných rozhodnutí a kroutit hlavou nad jeho zbytečnou zatvrzelostí, jež hrozí přerůst v osobní tragédii. To vše dokáže Civil zahrát tak, že vás vtáhne hluboko do děje, až do školních lavic plných problematické mládeže. Jejich herečtí představitelé tvoří druhý opěrný pilíř téměř antického dramatu – na to, kolik jim je let, podávají skvělé výkony a prokreslují své chybující teenagery s nevídanou hloubkou. Zvlášť to platí pro Toscane Duquesne v roli dívky, jejíž obvinění roztočí celý ten makabrózní kolotoč. Její patologická zakřiknutost a pohnuté rodinné zázemí vám neumožní ji odsoudit – naopak jí budete přát, aby se dokázala vzepřít vlastnímu osudu.

Jediné, v čem film úplně nenaplní svůj jinak bezchybně vytěžený potenciál, je velmi rozvolněný závěr, který neuzavírá žádné z načrtnutých témat. Nejde o otevřený konec jako v případě Honu, kde divák zjišťuje, že pro některé životní situace zkrátka žádný dobrý konec neexistuje. Příběh Juliena náhle končí a vy se budete ptát proč. Může to být umělecký záměr snažící se divákům ukázat, že život jde dál, aniž by se problémy hlavního hrdiny jednou provždy vyřešily nějakým nečekaným šťastným koncem. Ale bez ohledu na umělecké ambice vám na konci příběhu bude něco chybět, což je s ohledem na jinak skvěle fungující dramaturgii velká škoda.