Film Thomase Vinterberga. Hutné severské drama. V hlavní roli Mads Mikkelsen. Jakmile nese nějaký film kterýkoliv z těchto tří atributů, na evropské i světové filmové scéně se mu vždy věnuje maximální pozornost. Jak jinak tedy mohl dopadnout snímek, v němž se všechny tři tyto prvky spojují, než jako čistý klenot daného žánru? Hon je přesně tím filmem, na který nikdy nezapomenu. Často na něj vzpomínám, neb v něm lze najít mnoho styčných bodů s tím, co člověk může běžně prožívat v rámci každodenních situací. Ale tím bych už předbíhal, rád bych Vám totiž v rámci několika jednoduchých shrnujících slov představil, proč se domnívám, že Hon je bezmála dokonalý film.

Morální nejednoznačnost. Nastolená otázka v podtitulku trvá – kdo je v tomhle příběhu vlastně záporákem? Lucas je oblíbený učitel v mateřské školce na maloměstě, který se stále vzpamatovává z bolestného rozvodu a bojuje o syna. Jednou z mála útěch jsou mu ratolesti ze školky, se kterými si pro svou vnímavost, dobrosrdečnost i rozvinutou sociální inteligenci velmi dobře rozumí a je mezi nimi oblíbený. Jenže koho obvinit ve chvíli, kdy mu jedna z jeho oblíbených svěřenkyň přiřkne roli úchyla, který se před ní obnažuje, a tím mu život dostane do spirály zmaru a destrukce, která nebere konce? 

Můžeme obvinit její rodiče, kteří mají bezbřehý strach o svou dceru, jež byla údajně vystavena sexuálnímu násilí ze strany jejich nejbližšího přítele? Nereagoval by snad strachem i vztekem každý rodič? Vždyť kdo z nás by nezavrhl někoho, o kom vlastní dcera prohlašuje, že na ni nevhodně sahal. Navíc když víme, že „Naše dcera nikdy nelže“. Je snad špatná reakce věřit vlastní dcerce a chránit ji před domnělým úchylem? Nebo za vše může ředitelka školy, která se vše dozvěděla jako první, kontaktovala odborníky a reagovala dle postupů doporučených policií? Můžeme roli hlavního viníka přiřknout danému odborníkovi, který pokládal děvčátku až příliš sugestivní otázky? Chybovala snad společnost, která bez výhrad Lucase přijala jako peďáka a celou dobu jen spěla k veřejnému lynči? 

Odsoudíme staršího bratra, který malou sestru poprvé seznámil s mužským pohlavním ústrojím, když ji z legrace ukázal porno a tím vtiskl do hlavy onen amorální obraz? Nebo snad ukážeme prstem na ono děvče? Malá Klárka trpěla nezájmem ze strany rodičů, kteří se pořád hádali, a Lucas byl jejím majákem, který ji dovedl do školky, podpořil ji a zachoval se tak, jak by měl každý správný pedagog. Lze se tedy pětileté holčičce divit, že když odmítl její roztomile infantilní vyznání lásky, tak se mu v rámci spojení dětské fantazie a impulsivity pomstila tím, že jej označila za sexuálního násilníka, byť vzápětí vše vzala zpět? Nebo je viník úplně jinde? Úvaha á la Jonathan Frakes z Věřte nevěřte tímto končí, berme však v potaz to, že tento příběh je fascinující svou postupnou gradací k absolutnímu zlu, aniž by celá situace měla jasného viníka. Nebo…?

Tragičnost. Antické tragédie mi hrály v hlavě po celou dobu, kdy se Lucas snažil prát se svým nevděčným údělem sexuálního predátora. Jestliže jsme v předcházejících odstavcích pátrali po hlavním viníkovi, musíme vzpomenout i na protagonistu snímku. Napříč snímkem mu je ze strany blízkých vyčítána jeho submisivita a neschopnost porvat se s osudem. Jeho pasivita je zpočátku do nebe volající, roli mučedníka přijímá bez jakéhokoliv odporu a na závažná obvinění reaguje jen vznětlivě a bez pokory. A jakmile se zmůže na odpor, například formou zarputilého domáhání se nákupu v obchodě, je už pozdě. Hon je tak podobně jako ona antická dramata fascinující studií pasivity a neschopnosti změnit svou situaci a vzepřít se osudu. Hlavní hrdina zpočátku odmítá aktivně zasáhnout ve zhoršující se situaci. A když už se zmůže na odpor, je příliš pozdě na to, aby cokoliv změnil. Proto tak sám Lucas možná nese největší podíl viny na tom, co se stalo. Co víc lze na filmu milovat než nejednoznačné hrdiny? 

Všednost. Již jsme mluvili o tom, že příběh Honu je fascinující svou morální nejednoznačností. Lze jen velmi těžko označit jasného viníka celé situace. Musím se zde opřít o otřepané klišé – a tak to v životě často opravdu bývá. Z této nejasnosti a nemožnosti černobílého vnímání filmu tak plyne jeho další výsada. Situace postupně do extrému sice vygraduje, její začátek je ale opatrný, až minimalistický. Holčička se zlobí na svého učitele, tak řekne něco, aby ho naštvala. Což se v jisté obměně může stát každému z nás. Díky tomu film tne do živého, pálí ostrými, míří na solar, zkrátka – je úderný a obtížný, neb do podobně všední situace se bohužel může dostat každý z nás. A jakmile se díky dobrému scénáři můžeme s postavami z filmu ztotožnit, zanechává v nás ještě hlubší jizvy. 

Mnohovrstevnatost. Vytříbenost scénáře plyne z toho, že tuto všední situaci využívá k velmi hlubokému zkoumání mnoha sfér vztahů, z nichž jsou všechny předvedeny funkčně, což se pojí i s velmi vydařenou gradací snímku. Lucas nejprve přichází o práci, ale jeho nejbližší okolí mu stále věří, na situaci občas dokonce reaguje s humorem. Oblíbený učitel je tak pro mnohé jen ten člověk, o němž děti říkají divné věci. Jenže postupem času tato situace prorůstá do všech vrstev hrdinova života. Vlivem jeho pasivity se jako mor ve společnosti rozrůstá přesvědčení, že osahává děti. Mimo práci je tak najednou zasažen i osobní život – Lucasova partnerka jen jemně naznačí, že mu nevěří, a namísto argumentace či obhajoby přichází reakce formou dětinského vzteku a odevzdané agrese. Další vrstva zasažena. V neposlední řadě film navíc povedeně zkoumá stádovitost a neschopnost davu reagovat racionálně, což má za následek ty emotivně nejvypjatější scény.

Největší prostor v tomto ohledu ale dostává zkoumání vztahu mezi dvěma nejlepšími přáteli. Mistrně zpracovaný vývoj jejich interakcí, které sahají od vzteku přes vraždy zvířátek až k nezbytnému usmíření, je napříč filmem nejsilněji vystavěným vztahem, který fascinuje svou hloubkou a prokresleností. Každý z obou přátel, Lucas i Theo, stojí na opačné straně barikády, přesto oba nevyhnutelně směřují k naprosté vyprázdněnosti, kdy se namísto aktivních účastníků stávají jen otroky své situace. Nutno také ocenit to, že Thomas Vinterberg jako režisér a autor scénáře nikdy nesáhne ke klišé – hrdinovi totiž nikdy nezasáhne do okruhu nejbližších a jeho bratr i syn mu tak nadále věří. 

Režie. Když už jsme u Vinterberga, musíme se zastavit u něj a jeho umu. Pro demonstraci tohoto vynikajícího příběhu totiž volí tu nejlepší možnou formu. Nechává vyniknout scénář a postavy, které spolu rozmlouvají na prázdně a depresivně působících lokacích. Celé městečko působí odříznutě, klaustrofobicky, ale přesto všedně. Místní občané se navzájem setkávají, interagují spolu a tím je například předzávěrečná konfrontace v kostele ještě silnější. I celé rámování děje, který začíná i končí honem na jeleny, zatímco prostředek filmu se zabývá honem na Lucase, potvrzuje Vinterbergovu režijní jistotu. Příběh je díky němu silný, impozantní, a hlavně - 

Emotivní. Všechna předcházející slova, jimiž jsem chtěl zdůraznit důležitost a kvality filmu, mají za výsledek jediné; emoce diváka nikdy nejsou na bodu mrazu, naopak stále stoupají k varu. Neschopnost hrdiny porvat se s osudem, uvěřitelnost postav, bravurnost dialogů, to vše u diváka způsobuje obrovskou emoční investici, která nutí sledovat celý film s rostoucím napětím. Nelze se vyhnout pocitům tísně z nezměnitelné situace, smutku z toho, jak se hrdinovi svět bortí pod rukama, naštvání na okolí, které reaguje až příliš pudově, i strach z toho, čeho všeho budou obyvatelé městečka ještě schopni. Gradující emoce jsou mimo jiné to, co z filmu dělá nadčasové dílo.

Mads. Jak to vše shrnout? Osobou Madse Mikkelsena. Je zažitým územ, že u velebených filmů se opěvuje výkon všech hlavních představitelů. Hon nebude výjimkou, neboť bych se nebál silného výroku, že Mads Mikkelsen je v současnosti možná tím nejlepším hercem na starém kontinentě. Je lákavě snadné být opěvován za herecký výkon v roli úchyla utrženého ze řetězu. Pro mě nicméně pravý kumšt tkví v demonstraci realistických emocí skrze uvěřitelné postavy, kdy se herecké umění neprojevuje ve velikášských promluvách, ale v drobných nuancích a až subtilních gestech ve tváři, hlase či celkovém projevu. A to tu dánský matador předvedl mistrně. Uvěřitelný, postupný a neskutečně bolestivý rozklad člověka. 

Konec. Čest snímku dělá i závěr, který bravurně podtrhuje jedno z ústředních témat – síla slova a neschopnost vzít vyřčené zpět. Konečným aktem je navíc silně podnícena i úvaha o dalších tématech filmu, jakými jsou dětská neovladatelná impulzivita, pomstychtivost a podléhání až zvířecím pudům pod tíhou extrémních okolností. Na zkoumání je toho v tomto filmu mnoho. Je podnětný, aktuální, emocionálně zdrcující, perfektně zrežírovaný a pevně zahraný. Nezbývá tak než Hon označit za možná nejlepší evropský film od přelomu tisíciletí.