Smůlou provázené dílo Jiřího Mádla je nakonec tady. Tragickou předloňskou smrt Jana Třísky zaregistroval snad každý, tehdy to s realizací scénáře Na střeše vypadalo bledě. Naštěstí se ukázalo, že na účasti legendárního herce produkce nestojí – ostatně, už když Mádl scénář v roce 2011 psal, byla ve hře i řada zahraničních jmen. Nakonec se do ústřední role podařilo domluvit neméně ostřílenou tvář Aloise Švehlíka a výsledek máme před sebou.

Švehlík se chopil úlohy učitele v důchodu, podle všeho komunisty, ačkoli toto téma téměř akcentáno není. Na rozdíl od samoty, výčitek kvůli minulosti a rapidně postupujícího stáří. Tak trochu proti vůli starého mrzouta se mu v životě objeví mladý Vietnamec (Duy Anh Tran), který má pletky se zákonem. Zápletka je tedy na první pohled podobná Eastwoodovu Gran Torinu, ačkoli se podle očekávání jedná o výrazně komornější příběh s nutnými regionálními odlišnostmi.

Do výsledného mixu si přidejte nové sousedy, mladý pár vyznávající italskou domácnost a… to je vlastně všechno. Následný děj se odvíjí právě tak, jak by divák očekával. Nerudný geront se s úslužným mladíkem i přes jazykovou bariéru sbližuje, do toho se tu a tam naťukne možnost vyřešit si problematickou minulost a díky pohledné sousedce nastane i zpočátku absurdní, časem stále zábavnější kvaziromantická linka. Scénář tedy trochu připomíná školní cvičení, které bez problémů splňuje zadání, ale do ničeho odvážnějšího se nepouští.

Mádl občas vhodně zrychlí tempo koláží či nápaditým střihem, ve většině dialogových scén pak nechává vyniknout Švehlíkovo nesporné charisma. To platí i pro kameru, která si především v první polovině libuje ve zabírání detailů. Ve výsledku je tudíž všechno správně, jenže emoční zásah (na něž by se film při nutné absenci audiovizuálních laskomin) se poněkud nedostavuje. Možná by šlo říct, že stejně jako leckdy starším tvůrcům vyčítáme zkreslený pohled na hodnoty a životní styl mladých, i scénář mladého Mádla neobsahuje tak nutné vhledy přicházející s věkem; vždyť i Eastwood na své Gran Torino čekal do pětasedmdesáti.

Tři roky starý debut Pojedeme k moři sice trpěl neoddiskutovatelnými problémy, ale jasně naznačil, že se Mádl nebojí neotřelých nápadů i za cenu toho, že vůči výsledku se spousta chytrolínů ohradí. Druhý film je však jeho opakem a sází na jistotu – nikoli v prvoplánovém stylu podbízivých romantických komedií, nýbrž pomalých a zdánlivě hlubokých filmů o stárnutí a životních pravdách. Jistě to bude spoustě diváků zcela stačit, ale já bych chtěl něco víc.