Martin Pohl netočí filmy, na jaké byste vzali svoje rodiče. A nejspíš ani svoje děti. Nechci samozřejmě podceňovat smysl pro humor ničích rodinných příslušníků, ovšem Pohlova umělecká přezdívka Řezník celkem jasně naznačuje, že jako režisér nebude točit hřejivé romantické komedie, ale spíš něco trošku ostřejšího. Jeho série Život není krásný si i přes svůj amatérismus získala spoustu fanoušků a přesun do poloprofesionálních vod s Párty Hárd, kterou si i sám distribuoval, ukázal, že zájem o jeho drsné komediální podívané existuje a že mu to za kamerou jde dost na to, aby se nemusel vedle českých filmů v kinech stydět. Ale co si budeme nalhávat, značnou část svým umem a nápady předčí, i když jeho díla ženou dopředu spíš nápady a nadšení než rozpočty. S Párty Hárder se posunul zase o kus výš a teď to zkouší trošku jinak. A přeci stylově „řezníkovsky“. 

Na plech má s Párty Hárd společného mnoho, alespoň na první pohled. Opět se podíváme do města kde by rozhodně nechtěl žít každý, protože spíš než město připomíná bránu do pekla. Právě sem přijíždí ambiciózní markeťák Marek, jenž nastoupil k velké firmě, která ho okamžitě z Prahy odlifrovala do míst z jeho nejhorších nočních můr. V práci mu šéfuje arogantní pako, kolegové jsou na tom ještě hůř, ale největší starost mu dělá bydlení. Jeho nový domov je totiž ve vybydleném paneláku zapáchajícím exkrementy, zvratky, pikem a spoustou dalších věcí, jaké slušný člověk nedokáže identifikovat. Nebo raději nechce. A jeho sousedy jsou shodou okolností tři bratři, kteří v kuchyni vaří pervitin. A on jim po jednom nepříjemném průšvihu bude muset pomoci…

Na plech: FOTOGALERIE

Zatímco v Párty Hárd se jednoduše kalilo, jednou na večírku, podruhé na Mácháči, a příběh si vystačil s bandou loserů, kteří potkávají méně, více a ještě více bizarní postavičky a dějí se jim hodně ošklivé věci, Na plech se tváří trošku ambiciózněji. Civilizací a maminkou opečovávaný hrdina, jenž vždycky držel hubu a krok a je připravený nechat se jebat od nadřízených, se ocitá ve světě pologramotných obchodníků s drogami, ve kterém se naprosto běžně využívá místo toalety kýbl a celá špinavá práce se dokončí s pomocí nebohé záclony. A kde si lidi na schodech píchají drogy přímo do žil a půlka z nich vypadá jako hvězdy z nějakého depresivního časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové. 

Právě střet dvou světů a hrdinů ze zcela odlišných společenských vrstev tu posouvá děj dopředu, chudák Marek se tu musí naučit jednat s lidmi, před nimiž by jindy přešel na druhou stranu ulice, jen aby zjistil, že jejich přístup k životu mu vlastně svým způsobem vyhovuje. Víc než vymýšlení marketingových kampaní pro revoluční záchody, které po něm chtějí v jeho firmě. 

V základu je to však klasická řezníkovina, to znamená, že se tu vedle víceméně normálního a právem vyděšeného hrdiny (takoví byli i v Párty Hárd) ocitají bizarní postavy, kterým není svaté nic a nikdo. A Marty Pohl jejich konfrontace, respektive střety se světem, sype na diváky s obrovskou kadencí. Občas přestřelí, jindy si vystačí jen s nechuťárnou, většinou je to ale dostatečně černohumorné, komicky odporné a především vtipné. Samozřejmě v intencích Řezníkovy tvorby. I přes jistou snahu o větší profesionalitu, vyšší technické kvality a účast slavnějších herců ve vedlejších rolích, totiž Na plech pořád zůstává přesně tou divočinou, jaké Marty Pohl točí a jaké od něj jeho fandové čekají. 

Je fajn, že se úspěšně pokouší posunout dál a Na plech není jen sbírka zábavných hovaďáren, ale film s pevnější dramaturgií, který občas ve svých umírněnějších pasážích připomene třeba gangsterky Guye Ritchieho. Stejně tak je fajn i to, že se Pohl nebojí ukazovat opravdu komicky odporné věci a v humoru nemá hranice. A třeba scéna s historií vaření pervitinu v severních Čechách je vyloženě brilantní. Tomu všemu pomáhá i kombinace profesionálních herců s výraznými amatéry, mezi nimiž je za největší superstar pochopitelně Marek Milko alias Grundza, jenž už v první Párty Hárd ukázal, že si během pár vteřin dovede ukrást celý film pro sebe. Trochu zamrzí, že jeho stejně výrazní a většinou zábavní kumpáni z řad amatérů mají občas problém s artikulací a není jim úplně rozumět… i když na druhou stranu by mě nepřekvapilo, kdyby to byl autorský záměr. 

Přehrajte si trailer Marty Pohl je režisér, který nemusí dělat kompromisy. S Na plech se sice pokouší posunout se o kus dál a pracovat s komplikovanějším příběhem, v jádru jde však o jeho typickou legrácku, v níž není nouze o nechutnosti, zvratky, tělesné tekutiny a humor hodně za hranou dobrého vkusu. A pořád taky bohužel i o momenty, kdy to všechno dohromady úplně nesepne. Naštěstí těch vydařených je pořád o dost víc. A vy už po Párty Hárd a Párty Hárder 2 nejspíš musíte sami vědět, jestli jde o váš šálek kávy. Nebo v tomhle případě spíš o dávku Grundzova domácího pika.