„Ano, ale pokud jde o prázdné zážitky, je to jeden z nejlepších.“ 

Tak zní jedno z památných mouder vyplývající ze slovní výměny mezi Soňou a Borisem v komedii Woodyho Allena Láska a smrt. Protagonistům snímku Willa Glucka Na jednu noc (One Night Only) by podobný přístup udělal dobře. 

Na jednu noc nás zavádí do světa, v němž byla nesezdaným Američanům zakázána jakákoliv sexuální aktivita. Tuto politiku cudnosti schválil Kongres a nastolená sexuální prohibice je hlídána speciálním čipem, který byl všem občanům implantován do zápěstí. Stát nicméně povolil jednu noc v roce, během níž je předmanželský sex povolen a kdy mohou frustrovaní občané bez snubního prstenu upustit trochu páry. A právě podvečerem této významné noci začíná romantická komedie Na jednu noc.

Film sleduje dva hrdiny, Allie (Monica Barbaro) a Owena (Callum Turner), kteří v tento kritický moment nemají, ehm, do čeho píchnout. Vydávají se tedy na lov. Divoká noc plná komplikací a nešťastných příhod je ale opakovaně svede dohromady a oni začnou přemítat, jestli se jim osud nesnaží něco naznačit. 

Will Gluck se evidentně inspiroval hororem Očista (The Purge), který vypráví o noci, v níž není žádný spáchaný zločin stíhán, o noci, kdy je vše dovoleno. A tento koncept se rozhodl aplikovat na sex. Jenže je velký rozdíl mezi tím, když se na jednu noc povolí něco všeobecně přijímaného jako nelegální, a když se něco přirozeného na tři sta šedesát čtyři dní zakáže.

Koncept tedy skrývá několik úskalí. Celá zápletka je založená na dystopicko-fašistickém opatření, které sice postavy občas komentují, ale jinak ho přijímají zcela bez boje. Tato premisa mi od začátku znemožňovala napojit se na romanticko-komediální vlnu, protože jsem celý zbytek filmu musel přemýšlet, proč sakra sleduji příběh o dvojici, která se zamiluje během nočního povyražení, místo toho, abych sledoval dvojici, která se do sebe zakouká během povstaleckého pochodu na Washington D.C. a vzájemné sympatie stvrdí polibkem po defenestraci kongresmanů, kteří pro onen návrh hlasovali. 

Druhý zásadní problém je, že Na jednu noc neobsahuje v podstatě žádné sexuální scény ani nahotu. Je to jako dívat se na horor o hrůze zločinu, v němž absentuje krev, násilí a gore. 

Snímek je to tedy vykastrovaný hned dvojím způsobem, politicky, protože se všichni obyvatelé chovají jako ovce, a sexuálně, protože v sexuální komedii nenabízí žádný sex. Ten se ve filmu sice původně nacházel, ale Gluck si nechal po testovacích projekcích udělat průzkum, z něhož vyplynulo, že jsou mladí ze sexu a nahoty na plátně v rozpacích, a tak ho všechen vystříhal. Tolik k umělecké integritě. Není divu, že někdo, kdo takto mašíruje s davem, si dokáže jednoduše představit společnost, která si bez reptání nechá nainstalovat sledovací biotechnologii. 

Vlastně jediný člověk, který v průběhu filmu zákaz sexu porušuje, je zároveň usvědčen jako zloděj a podvodník. Film jako kdyby říkal: kdo souloží, ten krade, do pekla se hrabe. Kdokoliv, kdo vzoruje státní moci, která křiklavě porušila své ústavní meze, by byl podle filmu zároveň schopen závažné kriminální aktivity. 

Jeden z Allieiných potenciálních milenců pak prohlásí, že toto fašistické opatření vlastně oživilo skomírající romantiku. Jistě. Fakt, že jedna z postav, zejména taková, která se později znemožní, něco tvrdí, neznamená, že jejím prostřednictvím mluví sám tvůrce. To je falešná interpretační přímočarost, která se naneštěstí objevuje stále častěji. Jenže problém je, že film tohle čtení tak docela nevyvrací, naopak je ve finálních minutách posiluje.  

Implantát, který má na pokožce tvar tetování, se navíc často stává zdrojem rozhovorů, které mají působit intimně a roztomile (jako když Owen vysvětluje, že zvolil tvar netopýra, protože zpanikařil, nebo osobní příběh, s nímž se vytasí Allie). Přitom by s ním mělo být zacházeno spíš jako s vytetovaným číslem na předloktí.

Nepodezírám Glucka z toho, že chtěl svému filmu dát toto vyznění. Ale kulhavá realizace chybného konceptu, která vede k zásadně jinému než tvůrcem zamýšlenému výsledku, svědčí přinejmenším o režijní neobratnosti. (Leda by se jednalo o absolutně nerozklíčovatelnou, sžíravou kritiku současné pasivity amerického lidu.)

Podobně koncipovaný film by mohl fungovat, kdyby měl skutečné hrany. Musel by to být snímek temnější, znepokojivý, sexy, vyznačující se politickou dravostí. Něco takového bych si uměl představit pod taktovkou Verhoevena, ale Gluck, který před dvěma roky natočil S tebou nikdy, romcom, který byl relativně chytlavý, vtipný i sexy, tady příšerně narazil. Na jednu noc navíc chybí i jakkoliv citelný dojem závodu s časem, jistá frenetičnost, kterou mají kusy Joshe Safdieho, nebo skutečně procítěná únava z celonočního ponocování jako Scorseseho After Hours. 

Umím si snadno představit výrazně futurističtější, kyberpunkové pojetí, u něhož bychom nezpochybňovali samotné východisko zápletky. Ale zasazení do současného New Yorku mě neuspokojuje. Vize, že by se celá Amerika nechala v krátké době očipovat, když pětina Američanů odmítla vakcínu proti covidu, mi přijde nevěrohodná. Leda by šlo ze strany Glucka o antivaxerskou satiru na to, jak jsou obyvatelé New Yorku, kteří jsou očkovaní nadprůměrně, snadno manipulovatelní. 

Pokud bychom celou covidovou myšlenku dotáhli do konce, celý film by mohl být postavený na ulítlé, ale o poznání zábavnější zápletce o první noci po konci dlouhodobého lockdownu, během níž se mohou všichni nezadaní poprvé po několika měsících vrhnout do ulic znovuotevřeného nočního New Yorku a vyřádit se. Získalo by to lehce absurdní, satirický úhel. 

Na jednu noc se rovněž vyznačuje nesnesitelnou americkou dichotomií mezi romantikou a sexem. Přemýšlím, o kolik progresivnější je Curtisův romcom Lásky čas, kde manželství uzavřou figury, které se spolu vyspaly po prvním rande. Zde jako kdyby se opakoval mýtus, že sex po prvním rande nemůže vést k dlouhodobému vztahu. Hlavním postavám jako kdyby přišel sex bez citů problematičtější než fašistická nadvláda.

Nevzpomínám si na křiklavější (nezáměrnou) demonstraci dvojího metru mezi randícími muži a ženami, než je Owen kráčející městem bez vyčištěných zubů poté, co na ulici vyzvrací krevety, a Allie, jejž příprava na sex obnáší kontrolu dechu a následnou paniku.

Jako v případě hudebního dramatu Bob Dylan: Úplně neznámý tu Monica Barbaro, která je opět velmi šarmantní, využije svůj pěvecký talent. Po zhlédnutí Na jednu noc a Navždy s tebou musím konstatovat, že zatím nejpůsobivější kus Callumova herectví spočívá v tom, že uhrál Dua Lipu.

Přehrajte si trailer Až na pár úsměvných momentů je Na jednu noc film nevtipný. K dobru mu lze přičíst, že vypadá filmově, ne jako ploše nasvícená streamovací záležitost. Problém je, že se snaží působit feelgood dojmem, ale je to příklad snímku, jehož tón zjevně nekoresponduje s prezentovaným děním na plátně. Owen do omrzení opakuje podivný „žert“ o tom, že nohy Allie „nedávají smysl“. Co tu nedává smysl, je však tento koncepčně neobratný romcom. No luck, Gluck.