Vzpomínáte si ještě na Moji tlustou řeckou svatbu? Nečekaný kasovní trhák kdysi spustil vlnu etnických komedií, které se snažily napodobit jeho úspěch, ale z žádné už se takový hit nestal. A na hlavní hvězdu a scenáristku Svatby, Niu Vardalos, se pozapomnělo, protože od té doby nepřišla s ničím, co by alespoň vzdáleně připomnělo úspěch její prvního dítka. Kanadská rodačka se ale nevzdala a letos vrací do hry svoje oblíbené Řecko, o kterém se tentokrát nebude jen mluvit, nýbrž se tam rovnou pojedeme podívat.

Abych to zkrátil a někteří mohli přestat číst už teď, Můj život v ruinách je mix Účastníků zájezdu a Mamma Mia bez muzikálových čísel. Pokud jste tedy u jednoho (případně obou) zmíněných filmů trpěli, je jistá šance, že se vám to samé stane i tady, jelikož se koncept a typ humoru moc neliší. Na začátku se vám zkrátka představí skupinka turistických prototypů (rozvedené paničky na lovu, rodinka se znuděnou dcerou, mobilem posedlý podnikatel…), která nasedne do autobusu se sexuálně nevybouřenou průvodkyní, a hurá na výlet po řeckých památkách.

Mikrofon drží v rukách mizerným životem utahaná Georgia, kterou zprvu všichni nesnáší, protože je samá historie a žádná sranda, s přibývajícím časem se ale postavičky ze zájezdu začnou sbližovat. Ze zarostlého řidiče se vyklube fešný Řek, který by mohl Georgie pomoct s jejím malým problémem, turisté se postupně mění v docela fajn sebranku a do duší všem začne promlouvat ukecaný stařík Irv (stále svěží Richard Dreyfuss), jehož rady se ukážou být užitečnějšími, než si jejich adresáti zprvu připouštějí. Ano, zní to podezřele předvídatelně, a jak tušíte, hraje to především na cizokrajnou atmosféru, stokrát viděné fóry a slzné kanálky našich drahých poloviček. Přesto nejde o film odpudivě hloupý nebo teenagersky podbízivý, už díky Nie Vardalos, která patří k těm sympatičtějším herečkám po čtyřicítce a nechybí jí potřebný komediální timing.

Z Mého života v ruinách se totiž díky ní a jejím kolegům vyklubala příjemná road movie, která si za devadesát minut odbude všechny povinné vtipy a romantické kličky, abyste se po závěrečných titulcích mohli zvednout a zjistit, že vám ani nevadí, že jste podobných filmů viděli už minimálně dva tucty. A nebýt drhnoucího úvodu a zbytečně natáhnutého konce, neměl by se tenhle budoucí televizní evergreen vůbec za co stydět. Své si odvypráví v klidu a pohodě a za rok zaplaví kina pět podobných filmů, které vám už v traileru bez ostychu naznačí, zda jsou pro vás, nebo ne. Mně to přijde fér a zrovna tady považuji misi za splněnou.