Jennifer Lawrence si umí vybírat role. Kariéru jí nakoply populární série X-Men a Hunger Games, od té doby ale stihla dostat Oscara, stát se roztomilým miláčkem Ameriky (hlavně díky efektním držkopádům na Oscarech) a nenápadně se přetransformovat v herečku, která se nebojí výzev a jde cíleně po rolích ve filmech rezonujících ve společnosti, nebo v nichž dostane velkou příležitost předvést svůj talent. Teď došlo na to předvádění. 

Filmy jako Mosty často slaví úspěchy na Oscarech, na druhou stranu jsou taky filmy, které ty Oscary očividně chtějí. A vybalancovat skutečné kvality s podlézáním divákům a akademii bývá často docela složité. Navíc akademici nejsou blbí a vyložené žadonění dokážou poznat a právem i ignorovat. Mosty mohly být přesně takové. Je to příběh o mladé ženě vracející se z Afghánistánu s poraněním mozku a především s posttraumatickým syndromem. Nedokáže moc fungovat ve svém starém životě, dusí v sobě dávná traumata a nad vodou ji drží pouze paličatá touha všechno zvládnout a nový kámoš, jenž je na tom fyzicky a psychicky podobně. Dva zničení a zlomení lidé odhodlaní to nevzdat, ale ne úplně připravení postavit se sami sobě… 

Ideální materiál na nějaký ten doják, že? V tomhle případě se ho naštěstí nedočkáme. Mosty jsou sice poctivé drama, velmi komorní a o vážných věcech, jenže celovečerně debutující režisérka Lila Neugebauer, která má hodně zkušeností z divadla, to všechno zvládla namíchat tak, aby se to nepřejedlo. Mosty jsou sice příběh, jaký jsme všichni už někdy někde viděli a pravděpodobně ne jednou. A je i dost velká šance, že něco podobného dorazí příští rok během oscarové sezóny, ale v tomhle případě absence originality nijak zvlášť nevadí, protože u Mostů všichni moc dobře věděli, co dělají a kde mají tlačit na pilu a především kde ubrat. 

Je fajn, že drama, které si vyloženě říká o velké emocionální scény a přepjaté herectví jde nakonec úplně jiným směrem. Oba hrdinové, veteránka Lynsey i mechanik James, jsou uvěřitelné postavy a i přes svou obyčejnost zajímavé. Každý z nich si v sobě drží něco ošklivého, s čím se nedokázal vyrovnat, ale Lila Neugebauer se naštěstí nepokouší točit ten typ filmu, kde by se zvládlo vyřešit traumata před závěrečnými titulky. Zlomení hrdinové se rvou se světem i sami se sebou, nepotřebují k tomu ovšem brečet do kamery a zbytečně hrotit emoce. Stačí jim otevřít si pivo, zapálit cigaretu a jen tak si povídat o osobních věcech s někým, kdo je možná úplně nechápe, avšak ochotně poslouchá. 

V téhle všednosti je hlavní síla Mostů. Na první pohled jde o film, kde se nic neděje, jeho hrdinové se však dovedou dostat pod kůži jeden druhému a nakonec i publiku, zároveň má ovšem člověk pocit, že sleduje jen epizodku z jejich životů, ve které se nakonec nic moc zásadního nestane, nic se nevyřeší, na happy end nedojde, ale na špatný konec taky ne. Prostě dva obyčejní lidé zkouší nějak fungovat navzdory faktu, že se kvůli tomu pořádně nadřou. Lawrence je naprosto perfektní a absolutně přesvědčivá a Brian Tyree Henry potvrzuje, že patří mezi nejzajímavější herce současnosti a zasloužil by si být vidět víc. 

Přehrajte si trailer Mostům chvilku trvá, než si dovedou člověka zaháčkovat, protože i přes perfektní herecké výkony a sympatickou snahu nejít divákům naproti a prostě jen zaznamenávat nudu, všednost a boj se sebou samotným, jde vlastně o film, ve kterém se toho moc neděje. Ani příběhově, ani režijně. Lila Neugebauer divadelní kořeny nemůže popřít a obvykle jen snímá dva hrdiny a sleduje, jak si povídají. Díky oběma hercům, nebanálním dialogům a příjemné opravdovosti, neokázalosti a nulové patetičnosti je fajn to poslouchat. Zároveň je však tahle cílená nenápaditost možná i důvod, proč se na Mosty do příští oscarové sezóny nejspíš zapomene… Byla by ale škoda nedat jim šanci, v rámci komorních dramat jde rozhodně o vysoký nadprůměr, kde všechno funguje tak, jak má. A to někdy stačí.