U hollywoodských akčních blockbusterů platí jedno zatraceně důležité pravidlo. Může to být blbé, ovšem musí to být zábavné. Pokud se na plátně dějí zajímavé věci, dobře to vypadá a člověk fascinovaně čumí na velkolepou akci, totální destrukci a poslouchá patetické projevy, ze kterých mrazí, v klidu překousne, že to celé vůbec nedává smysl a je to pitomost. Jenže pokud to zábavné není, tak člověk začne přemýšlet o tom, co mu filmaři servírují, snadno pozná, že to nedává smysl a začne ho to štvát. Roland Emmerich uměl vždycky tyhle věci vybalancovat. O jeho 2012 nebo Dni nezávislosti by nikdo neřekl, že to jsou extra chytré filmy, ale velkolepost, nápady, tempo a režijní jistota z nich udělaly extrémně zábavnou podívanou, u níž bylo člověku fuk, jak moc velká je to kravina. No a u Moonfall to nezvládl.

Zápletka je emmerichovsky jednoduchá a zároveň dost zajímavá na to, aby z ní bylo možné vymáčknout pořádnou katastrofickou podívanou. Měsíc se vychýlil ze své dráhy a míří k Zemi, se kterou se srazí. Ale ještě před tím se lidstvo může těšit na roje meteoritů, obří tsunami a vůbec spoustu dalších veselých piškuntálií a zničených velkoměst. Milovník konspiračních teorií KC Houseman tvrdí, že Měsíc je ve skutečnosti dutý a uměle vytvořený a že za všechno můžou mimozemšťané nebo tak něco, bývalý astronaut Brian Harper v koutku duše tuší, že by mohl mít pravdu, protože před lety ve vesmíru zažil něco ne úplně obvyklého, a jeho ex parťačka Jocinda Fowl mu pořád nevěří, ovšem respektuje ho. Takže pochopitelně do vesmíru vyrazí právě tihle tři a bude jen na nich, aby zachránili svět, než do něj Měsíc narazí. 

Moonfall: FOTOGALERIE

Emmerich vyloží karty na stůl vlastně ještě dřív, než se na plátně objeví název filmu. Vidíme, že má k dispozici docela dost peněz a že je investoval do triků, ne do hvězdných herců. Hned první akce pak vcelku jasně určí, jakým směrem se Moonfall hodlá vydávat a že pokud chce ve filmu hledat něco jako realitu nebo informace vycházející z vědeckých výzkumů, spletli jste si sál. Emmerich tak dává divákům možnost odejít ze sálů dřív, než jim začnou krvácet oči z toho, jak moc blbé to je. A hodlá se věnovat jen těm, co chtějí akci, destrukci, emmerichovské měřítko, spoustu triků a film o Měsíci, který díky zlým mimozemšťanům zničí náš domov. 

Jenže se rychle ukáže, že Emmerich na to už možná nemá. V Moonfall sice dělá to, co dělal většinu své kariéry a co evidentně baví jeho a donedávna i spoustu jeho fanoušků. Jenže tentokrát je to celé jaksi línější, hloupější, ošklivější a méně zajímavé. Destrukce je zoufale nenápaditá a i když dojde na obří vlny i útěk před padajícími kusy Měsíce, vypadá to devadesátkově v tom špatném slova smyslu.

Jakoby Emmerich prostě jen házel hromady peněz lopatou na plátno a doufal, že to bude stačit k efektní akční scéně. Nenabídne však nic, co bychom neviděli dřív. A především jsme to viděli v jeho vlastních filmech. Nápady nejsou, jede se podle stejně pitomého scénáře jako vždycky (jen je tu pár opravdu idiotských překvapení) a režisér vykrádá sám sebe tak očividně, že to celé zavání spíš leností. 

Hrdinové jsou nudní a nezajímaví, samozřejmě umřou přesně ti, u nichž vás to jako první napadne, ale ti, co přežijí, jsou jen stínem sympaťáka Quaida z Dne poté, o Willu Smithovi ani nemluvím. Bude vám celkem fuk, jestli tahle nesympatická postava, která se samozřejmě těsně před svou smrtí stihne vykoupit, umře teď, nebo až za půl hodiny. A bohužel vám bude úplně stejně jedno, co se děje na Měsíci, protože se tam dějí věci, jaké už prostě v kinech vídat nepotřebujeme, protože patří do jiné dekády. Do dekády, kdy je jejich tvůrci zvládli prodat nápaditě a zábavnou formou. 

Přehrajte si trailer Moonfall nakonec působí ne jako film od Rolanda Emmericha, ale jako dílo nějakého hodně průměrného režiséra, co nemá nápady, a tak zkouší Emmericha nepříliš úspěšně vykrádat. A i když do filmu procpal všechny myslitelné kraviny, které vás teď můžou napadnout (a pár navíc), nedokázal z toho uplácat funkční celek. A jeho film tak v těch nejsilnějších momentech působí jako průměrná vykrádačka známějších, lepších a zábavnějších děl. V těch horších jako úsměvný, i když nakonec i dost smutný pokus jednoho režiséra, jemuž nedošlo, že svět kolem něj, diváci i filmy se změnili. A že jemu samotnému ujel vlak.