Letos tomu bude neuvěřitelných 53 let od okamžiku, kdy se XX. letní olympijské hry v Mnichově změnily v noční můru, která se nesmazatelně zapsala do novodobých sportovních dějin. Západní Německo do přípravy a organizace olympijských her dalo maximum, neboť stále žilo ve stínu 2. světové války a olympijské hry měly být ukázkou toho, jak hluboce se německá společnost za uplynulé tři dekády změnila.

O to děsivější pak byly události, které vypukly ráno 5. září 1972 v areálu olympijské vesnice, když do něj vtrhla skupina ozbrojenců z palestinské teroristické organizace Černé září. To, co následovalo, nemělo ve světě obdoby. A to z mnoha různých důvodů. Například proto, že díky pohotové reakci americké televizní stanice ABC Sports mohli diváci po celém světě sledovat dění na místě činu doslova v přímém přenosu. Jaké byly okolnosti tohoto mimořádného televizního zpravodajství a jak se s pohnutými událostmi dokázali američtí reportéři vyrovnat, to se pokouší zmapovat snímek Mnichov 1972.

Pokud o tragických událostech z onoho dne nic nevíte, potom se připravte, že vám Mnichov 1972 vyrazí dech. A pokud máte pocit, že o nejčernějším dni v historii olympijských her víte dost, stejně vás snímek německého režiséra Tima Fehlbauma v ledasčem překvapí. Například svým jedinečným úhlem pohledu, v jehož popředí není samotný teroristický útok, ale pozadí jeho přímého přenosu. Tím se Fehlbaumovo filmařské uchopení dramatických událostí diametrálně liší od veškerých předchozích snímků na toto téma, včetně Spielbergova vynikajícího dramatu Mnichov z roku 2005, kde šlo zejména o následky tohoto obludného teroristického činu. Fehlbauma ovšem zajímá úplně jiné drama – to, které se odehrávalo za kamerami televizní stanice ABC Sports, jejíž pracovníci se ocitli v samotném centru dění poté, co jako jediní dokázali televizním divákům předávat záběry a zpravodajství v přímém přenosu.

Režiséra, jenž je rovněž podepsaný pod scénářem jako spoluautor, zajímali především čtyři z nich – mladý ambiciózní producent Geoffrey Mason (John Magaro), jeho nadřízený Marvin Bader (Ben Chaplin), prezident ABC Sports Rooney Arledge (Peter Sarsgaard) a jejich německá spolupracovnice Marianne Gebhardt (Leonie Benesch). Tahle čtveřice je vtažena do víru událostí poté, co z olympijské vesnice zazní nad ránem 5. září 1972 střelba. Namísto poklidného televizního zpravodajství o volejbalu a plavání se z redakce stávají váleční zpravodajci, kteří musí vynaložit maximální úsilí, aby divákům přinesli co nejvěrnější obraz událostí. Nebo to snad dělají jenom pro zvýšení sledovanosti a uspokojení vlastního ega?

Skutečnost, že díky vysílání americké stanice dostali teroristé „prostor“ vystupovat v přímém přenosu po celém světě, se nesmazatelně zapsala do dějin televizního vysílání. To s sebou pochopitelně přineslo celou řadu etických otázek, jimž se Fehlbaum rozhodl ve svém snímku věnovat. Nečiní tak ovšem na úkor samotného děje, ale pečlivě tyto otázky zakomponoval do klíčových dramatických okamžiků tak, aby nejen podtrhly vypjaté okamžiky, ale rovněž donutily k zamyšlení. Jak hrdiny snímku, tak diváky. Film ovšem není pitvou žurnalistické morálky a etiky, jak by se mohlo zdát. Jde o přidružené otázky, tvořící logický doprovod hereckému koncertu všech výše uvedených. Protože Mnichov 1972 funguje především jako minimalistické lidské drama.

Je až neuvěřitelné, kolik emocí a napětí dokázal Fehlbaum vměstnat do těch několika metrů čtverečních, kde se většina příběhu odehrává. Na filmu je hezky vidět, jakou péči si celý natáčecí štáb dal, aby vytvořil co nejvěrnější iluzi vysílacího studia, kde reportéři ABC v Mnichově pracovali. Jakkoli minimalistická se výprava filmu zdá být, ve skutečnosti zabíhá do neuvěřitelných detailů a pomáhá vtáhnout diváka do děje. Zdatně tomu napomáhá také kamera Markuse Förderera, s nímž Fehlbaum pracoval už na svých předchozích filmech (Výheň, Tides), od nichž se Förderer odrazil k hollywoodské produkci (Den nezávislosti: Nový útok, netflixovka Red Notice). Jeho věčně těkající pohled na nervózní a přepracované aktéry je nádhernou ukázkou filmařského řemesla a důkazem, že s dobře napsanými postavami a několika výbornými herci nepotřebujete stamilionové rozpočty, abyste natočili dobrý film.

Přehrajte si trailer John Magaro (Sázka na nejistotu, Minulé životy) se svědomitě propracoval z menších rolí až na charakterního herce, co dokáže bez problémů utáhnout i hlavní roli a v Mnichově podává bezchybný výkon, když v sobě nechá bojovat dravé mládí proti tíze odpovědnosti. Peter Sarsgaard si od Kluků, co nepláčou (1999) vyzkoušel snad všechny role a postava suverénního televizního bosse mu padne jako šitá na míru. Ben Chaplin (Tenká červená linie) dostal ze všech tří mužských protagonistů zřejmě nejkratší čas na plátně, ale je to právě on, komu funguje kontrolka svědomí a novinářské etiky na maximum, takže jeho scény patří k těm nejvypjatějším. Německá herečka Leonie Benesch českému divákovi zřejmě příliš známá nebude, nicméně její výtečně zahraná postava skvěle pasuje do soukolí americké žurnalistiky odkázané na to, co kdo v televizi či rádiu řekne německy.

Největší pochvalu si ale zaslouží režisér. Jeho přístup k bolestným událostem optikou amerického sportovního zpravodajství je dravý a odvážný, když zobrazuje profesionální televizní mašinérii zaměřenou na maximální sledovanost, aniž by však k tragickým momentům světového sportu nepřistupoval s náležitou váhou a důrazem na emoce. Jeho filmový pohled je střízlivý, nikoli podbízivý a v patřičných momentech emočně vypjatý. Kdo by to byl býval řekl do režiséra, jehož předchozí dva filmy byly nevýrazné nízkonákladové sci-fi? Jediná výtka může směřovat k určité nevytěžitelnosti některých naznačených témat, která bez větší propracovanosti zbytečně narušují jinak bezchybnou filmovou kompozici, ale výsledný dojem to zásadně neovlivní. Tohle je drama, které si rozhodně nechcete nechat ujít.