Tom Cruise má naši úctu. Úspěšně vyhladil svůj mediální obraz a zároveň zůstal velkou hollywoodskou star, která o svou kariéru pečuje jako málokdo. Evidentní slabost pro agentskou sérii Mission: Impossible, jež si i mezi Bournem, Bondem, Xanderem Cagem, Johnnym Englishem a agentem WC40 drží svou výjimečnost, Cruise podporuje moudrým producentským vedením. Díky němu se mění nejen Huntovy účesy a motivace, ale i režiséři a s nimi i koncepce jednotlivých dílů. Série je tak jednak pestrá a stále přitažlivá, zároveň ale i hravá až nevypočitatelná, což koneckonců platí i o její komerční úspěšnosti (slabá dvojka vydělala mnohem větší balík než skvostná trojka). Odvážný trend naštěstí drží i čtyřka.

Mission: Impossible - Ghost Protocol: FOTOGALERIE

Po extrémně dynamické trojce, která se může směle hlásit mezi pět nejlepších akčňáků minulé dekády, se zvolnilo. Cruise a produkující J. J. Abrams povolali do zbraně Brad Bird|Brada „Úžasňáka“ Birda. Bird se v rámci svého hraného celovečerního debutu vrací zpátky k osmdesátkovému seriálu, k plnokrevnému, byť usedlejšímu řemeslu první Mission: Impossible… a k bondovkám. Zatímco dvojka se vezla na okouzlení asijskými krvavými balety a třetí díl přitvrzoval a zrychloval po vzoru Bournea a Casina Royale, nový zářez se obloukem vrací o pár let nazpět a znovu zorává pole neorané.

Což ve zkratce znamená, že tu máme klasicky narýsované spiknutí se zavražděným agentem, ukradenou složkou a křivě obviněným špiónským týmem IMF. K tomu vybombardovaný Kreml a arcizáporáka, co si zapomněl ráno dát svou porci prášků, a tak touží po takové malé jaderné válčičce. K čemuž samozřejmě potřebuje ruské jaderné hlavice, kódy k jejich odpálení a satelit, jenž mu dovolí spustit na americkém území nukleární holocaust.

Tahle premisa je tak hrozivě oldschoolová, že by člověka ani nepřekvapilo, kdyby na plátno najednou sešel mladší brácha Blofelda a po každé své větě se začal démonicky smát, až by se otřásaly stěny jeho zlatem vykládané ponorky. Nic takového se ale nestane. Jednak je záporák Michaela Nyqvista hrozivě nevýrazný. Na plátně totiž dostane jen pár minut, z nichž většinu stráví směšným politickým řečněním nebo schováváním se v masce, zatímco zbytkem své padoušské štace se rutinně promlátí. Zadruhé – a to už jsme v obecnější rovině – Birdova Mission: Impossible sice využívá retro ingrediencí, ale pracuje s nimi maximálně současným způsobem.

Hunt si tedy rychle sestaví nový tým a pak běhá z akce do akce. Po vynalézavém úvodu ve vězení, kde je dost nápadů, humoru i akčních atrakcí, se za sebe řetězí různé pestré mise (skákačka, honička, přestřelka, logický úkol), které k akčnímu dobrodružství přistupují s videoherní logikou adventur Uncharted. A kupodivu v tomhle ohledu trumfují nejen posledního Indiana Jonese, ale i Tintina. Útěk z vězení, vloupačka do Kremlu, boj o život v moskevských ulicích, šílené hopsání na mrakodrapu v Dubaji, finále v Indii, prostě bondovské cestování v nejlepším slova smyslu, jehož žádná zastávka neselhává.

Absolutní údernost a cit pro strhující blockbusterový rytmus tu tentokrát přeci jen schází.Vyloženě strhující je adrenalinové řádění na dubajské nejvyšší budově světa (nesnáším výšky, proto si můj žaludek tuhle pasáž v IMAXu odpustí - jinak by si jeho obsah potykal s přísedícími diváky). Ale i další pasáže potěší a slabiny v nich najdou snad jen Češi, pro které možná budou pražské kulisy příliš šmucik (Praha tu imituje minimálně tři různá velkoměsta).

Poslední akt už je ovšem trochu slabší a finále mdlé. Právě tady čtyřka naráží na své záporácké limity a má velké štěstí, že rovnice „jaký padouch, takový film“ pro ni bezezbytku neplatí. To by totiž nebyla veselá podívaná. Navíc se projevuje deficit vyloženě kulervoucích momentů, kvůli kterým by stálo za to vidět i tuhle Mission: Impossible opakovaně. Na to prostě pár nedomrlých trikových momentů nestačí.

Přehrajte si trailer Na sto procent ale Ghost Protocol nefunguje ani v emocionální rovině. Do Huntova soukromí se šlape mnohem míň než posledně a osobní šrámy jeho nové kolegyně vůbec nemůžou dojmout, protože většinu hereckého nadání Pauly Patton obsáhne její sukně a podprsenka... a přes kozy se slzičky těžko vnímaj. Když se ale připojí „analytik“ Jeremy Renner a hláškař Simon Pegg, poprvé naplno zabere aspoň týmová chemie: Před divákem se zjeví sympatická a snaživá úderka, s níž by bylo fajn prožít další akci...

...a další výživnou popcornovku, přičemž je jedno, jestli si ji budeme přát zarputilejší, kratší, kinetičtější nebo prostě zase „jinou“. Bylo by jen fajn zase dohmátnout na špici. Tohle pásmo sympatických misí potěšilo, protože bylo odtočeno s přehledem a oldchoolovou poctivostí, ale absolutní údernost a cit pro strhující blockbusterový rytmus tu tentokrát přeci jen schází. Letité poučky o silných záporácích a o nejlepších scénách vyšetřených až na závěr filmu holt nejsou pro srandu králíkům.