Nová ambiciózní sci-fi Mickey 17 od studia Warner Bros. a režiséra Džun-ho Ponga s Robertem Pattinsonem, Markem Ruffalem nebo Naomi Ackie konečně po mnoha odkladech dorazila do českých kin. Jak už jste si ale mohli přečíst v našich prvních dojmech, očekávaný blockbuster byl nakonec pro celou přítomnou redakci spíše zklamáním. Má ho přesto smysl vidět? Pojďme si to rozebrat.

Filmografii jihokorejského mistra nemám zase kdovíjak nakoukanou, Parazita jsem si užil, Oscara bych mu ale nejspíš nedal. Nejvíc mě tak z té trojice filmů, co jsem doteď viděl, oslnila Ledová archa s Chrisem Evansem z roku 2013. Dystopická postapo sci-fi ve vlaku, kde se mísí sociální komentář se vzrušujícím akčním dramatem, mi do vínku sedla náramně a dodnes mě překvapuje, že má film pouhých 66 % na ČSFD.

Mickey 17 má vlastně k Ledové arše svým pojetím dost blízko. Opět tu máme de facto postapo pozadí, kdy si Země v ne tak vzdálené budoucnosti prošla tolika přírodními katastrofami, že ji lidé začali v hojném počtu opouštět a rozutíkat se do různých koutů vesmíru s nadějí, že najdou nový domov. V případě hlavní postavy, Mickeyho 1, tím největším důvodem ale byly dluhy a strach z morbidního lichváře s oblibou v motorových pilách. Jakmile se tak naskytla možnost zúčastnit se jedné takové výpravy mimo Sluneční soustavu, rozhodne se k ní Mickey přidat za každou cenu.

V jeho případě to znamená, že se přihlásí do programu „Postradatelných“ (ne, Stallone si dostaveníčko nedal), aniž by si v prvé řadě přečetl, co to vlastně znamená. Ve výsledku se jedná o souhlas s tím, že jeho vzpomínky budou zkopírované a nahrané někam na disk ve tvaru cihly, a jeho tělo se stane majetkem vědeckého týmu chystané expedice, která si pak následně bude moci tisknout nové a nové verze pokaždé, když ta předchozí umře. Praktika, která mimochodem byla na Zemi zakázaná kvůli celé plejádě zřejmých etických i morálních důvodů.

Takhle se tedy z Mickeyho stává pokusný králík pro lidstvo, nebo alespoň jeho malou, bohužel zároveň dost fanatickou část, která se vydává do vesmíru pod vedením bývalého kontroverzního politika, jenž má něco jako svou vlastní náboženskou sektu. Jeho fanoušci mimochodem nosí červené kšiltovky. Když sem přidáte ještě styl vyjadřování, musí vás ta analogie k Trumpovi, Muskovi a MAGA doslova bít do očí, a jestli ne, je mi vás trochu líto, protože se jedná o zcela zřejmý odkaz.

Každopádně všechen tenhle postupný world building a následné ukázky toho, jak nelítostně, vypočítavě, zákeřně a brutálně je s Mickeym zacházeno na lodi i mimo ni, jsou v první polovině 136minutové stopáže to nejzábavnější na celém filmu. Pattinson to pak celé komentuje voice-overem, aby podtrhnul tu či onu část, jako něco, kde třeba udělal chybu, nebo koho neměl poslouchat, či jen divákům sdělil své pocity z toho všeho, co se kolem něj zrovna děje. Potud dobrý.

Celé se to vlastně začne rozpadat až ve chvíli, kdy se konečně dostaneme k Mickeymu s titulním číslem 17. Ten totiž nečekaně přežil situaci, při které měl jednoznačně umřít, a jakmile se tak velkým dílem štěstí a náhody dostane nepozorovaně zpátky do své kabiny na lodi (poté, co ta přistála na cílové planetě Niflheim, kterou nyní chce celá expedice osídlit), ocitne se v přítomnosti už nově vytisklého Mickeyho 18. Což je průšvih opět hned z několika důvodů, které tady ale nebudu vysvětlovat. Zhruba někde tady se film láme, a co do té doby tedy fungovalo jako docela úderná satirická sci-fi komedie s přesahem, se najednou přetransformuje v multižánrový cirkus, kde se postavy přestanou chovat logicky, metafory přestanou být jen metaforami a stanou se z nich doslovné narážky na nacistické Německo, genocidu a další oblíbený arzenál fašistů po celém světě a hlavně se vytratí lehkost a na řadu přijde jen otravná těžkopádnost.

A není to jen to, Pong samozřejmě remixuje i další témata, od enviromentálních až po ty týkající se nelidského zacházení s formami života, které považujeme za primitivnější, přitom nás převyšují už jen tím, že nejsou schopny krutosti tak jako lidé. Jenže všechny tyto dobré úmysly bohužel utápí finále, které je nepřehledné, natahované, místy křečovitě trapné a jako celek zkrátka nezvládnuté.

Film jsme rozebírali v posledním MZ Live:

Vysvětlení, proč se uznávanému režisérovi film rozpadl pod rukama jako domeček z karet, úplně nemám. Snímek měl jít do kin už pár let zpátky, jenže všelijaké stávky, nejistoty studia kvůli ohlasům z testovacích projekcí a snahy neprodělat na filmu balík vedly k tomu, že jej mohl Pong ladit dlouhé roky v postprodukci. Film tak místy působí, že mu chybí větší úseky či pasáže, jež by vysvětlily ten či onen problém, taky je plný vedlejších postav, které občas vypadají, že ještě sehrají v příběhu zásadní roli, jenom aby nakonec nepochopitelně zanikly do ztracena. Agentka Kai s tváří překrásné Anamarie Vartolomei by mohla vyprávět.

Přehrajte si trailer Čili těžko říct. Možná, že někde na podlaze nějaké střižny leží brilantní filmové dílo, které z toho všeho dělá ucelenou a komplexní satiru, která zůstala zábavná nebo alespoň napínavá až do konce. Kdybych si ale měl vsadit, tak si režisér jednoduše ukousnul při adaptování slavného románu Edwarda Ashtona až příliš velké sousto a ta hromada témat a žánrů spolu nakonec ve filmu nepracovala tak dobře, jak možná sám čekal.

Mickey 17 není špatný film. Dokonce ani nemůžu říct, že bych se u něj nebavil, nebo že by na velkém plátně nevypadal dobře. Zároveň ale postrádá všechno, co by z něj činilo film skvělý. Takový, nad kterým chcete přemýšlet ještě dlouho poté, co jste ho viděli, a jehož strhující sekvence se vám budou přehrávat před očima pořád dokola, protože patří k tomu nejlepšímu, co jste za poslední dobu viděli. Mít od Mickeyho taková očekávání bylo naprosto fér, a že je oscarový tvůrce nezvládl naplnit, je jednoduše selhání, které nelze ničím omlouvat. Výsledné hodnocení jde tak spíš za řemeslem i dalším parádním výkonem Roberta Pattinsona, stejně jako za tou první zábavnější polovinou než za čímkoli jiným. Pokud ale budete chtít kino vynechat, je to naprosto fér a o nic moc v tomto případě vlastně nepřijdete.