Tenhle vlak je jako sauna. Uvnitř je nesnesitelně, ale venku je taková klendra, že se tam nikomu nechce. A tak prostě čas od času v někom bouchnou saze.

Přistupovat ke Snowpiercerovi jako ke střemhlavé žánrovce dost dobře nejde. Stejně tak ho nelze brát úplně doslova, pokud jde o črtání třídní agitky a snahy o vymalování postapokalyptické společnosti v postapokalyptickém světě, omezeném na prostor jednoho splašeného vlaku. Je to ušmudlaný briliant, který má tolik tváří, kolikrát ho natočíte správně proti světlu. Bong Joon-Ho má na filmy tisíce tváří prostě talent. Jeho Mutantovi, velmi netradičnímu monster filmu, jsem dodnes nepřišel na chuť, ale jeho Vzpomínky na vraha pro mě byly velmi pestrým a nečekaným zážitkem, který by ani v nejmenším nešlo natlačit do běžné detektivkové škatulky. Teď přichází s velkou sci-fi za malé peníze, točenou v několika jazycích, s britskými, americkými a korejskými hvězdami v českých filmových ateliérech. Cvakněte si lístky, tohle bude jízda až na konečnou.

Snowpiercer se odehrává cca v roce 2031, kdy lidstvo nasypalo do nebe pár hnojů, aby zabránilo globálnímu oteplování. Mise byla splněna na 500% a následná reakce přírody rozpoutala novou dobu ledovou. Přežili jen ti, kdo se včas nalodili do megalomanského vlaku jménem Snowpiercer, přeinženýrovaného kolosu, který byl na speciální celosvětové smyčce postaven tak, aby mohl donekonečna kroužit po vlastní ose a nestarat se o svět za svými okny. O svět, který mezitím zmrznul na kost a pohltil vše živé. Jedinými zbytky lidského genomu jsou pasažéři vlaku. Těm v první třídě se daří skvěle – paří, baští humry, koukají na porno v HD a spí v prachových polštářích. O pár kilometrů po proudu, ve vlacích čtvrté cenové už to ale tak vesele nevypadá. Lidé tu spí ve špíně a temnotě, pojídají speciální proteinové cihly, které jim vozí velení z předních vagónů, a doslova živoří. Jsou naštvaní, i když svým způsobem dostali přesně to, co si zaplatili. Vlak krouží, léta plynou, naštvání se mění ve vztek a vztek v revoluci. Jenže kolik už takových bylo? Curtis (Chris Evans), charismatické kladivo aktuální revolty, si už pár marných pokusů pamatuje. Jenže tentokrát má plán. A hodlá se dostat až do srdce věčného stroje, aby odhalil jeho tajemství.

Trochu to připomíná Matrix, ale cinknutý klasickým třídním systémem a věčnými moudry o tom, jak revoluce požírá své děti. Ano, ti sečtělejší při sledování Snowpiercera uslyší řadu povědomých frází a pedagogicky ošoupaných tezí. Režisér a scenárista Bong Joon-Ho ale svůj školometský výklad promazává nejen zkušeným hereckým ansámblem vskutku globálních parametrů, ale především spoustou krve a praskajících kostí. Tahle revoluce neprobíhá v učesaných kung-fu soubojích a slow-motion záběrech. Ne, tady do sebe řežou stráže s kulomety a zoufalý dav vyzbrojený nabroušenými kartáčky. A zoufalství v očích těch, kteří spoléhají jen na kvantitu a světlo na konci tunelu, je nádherně hmatatelné. Fandíte jim, ale stejně vám v hlavě takřka neustále bubnují další myšlenky. Kdo je v právu? Póvl ze zadních vagónů, nebo smetánka v první třídě, která si lepší zacházení zasloužila tím, že zaplatila provoz vlaku a pravděpodobně nemá o zvěrstvech vzadu ani tušení? A kdo je vlastně oním ředitelem Zeměkoule a mašinfírou v jedné osobě?

Na otázky začnou padat odpovědi, spolu s hlavami statečných obranářů, které Curtis svou sekerou oddělí od neposlušných těl. S každým dalším vagónem nám režisér ukazuje nejen úplně jinou, ale většinou stejně zvrácenou tvář postapokalyptického světa, ale zároveň přidává na vrstvách i Curtisově postavě. Není to žádný andílek a Evans tuhle temnou stránku zvládá stejně odhodlaně jako dušínovské culení v Kapitánovi Americe. Tady nemáte pocit, že jde jen o strništěm zarostlého svalovce. Je to chlápek, kterého život na dně donutil k zoufalým činům. Jeho komplikovaný vztah s postavou Jamieho Bella graduje v šokantní pointu, která dokazuje, že dobrý scénář se nemusí snažit okatě diváka ohromit, úplně stačí když mu ve vhodný okamžik vrazí kudlu do zad. Stejně tak skromný rozpočet si Bong Joon-Ho vynahrazuje skvělými nápady. Nepotřebuje laciné CGI (i když na něj bohužel taky dojde), stačí mu úplně ve vhodný okamžik na scéně „zhasnout“ a rozpoutat jatka. Hektolitry umělé krve a pečlivá práce maskérů pak zmůžou víc, než by si troufly všechny počítadla v ILM.

Takhle sugestivní sci-fi, která vás proti vaší vlastní vůli fyzicky i duševně zamaže, už jsme tu neměli dlouho. Mohl bych se rozplývat nad výkony herců, kteří jsou na plátně neustále, těch jejichž part vyhasne snad až příliš rychle, nebo i těch, jež se objeví v závěru, aby povýšili finální čtvrthodinku o filozofický rozměr, ale to bychom se točili v kruhu a já bych se vám snažil na papíře popsat, jak vypadá duha. Tohle se prostě musí vidět a zažít. Snowpiercer ve vás poroste. Částečně proto, že budete s přáteli vášnivě rozebírat úskalí onoho třídního systému (zvlášť debata vyhraněných levičáků a pravičáků může být velmi zajímavá), částečně proto, že tenhle nenápadný Korejec všem ukazuje nahý zadek dnešního Hollywoodu. Vrací se totiž k vypravěčským základům, hněte si herce k obrazu svému a spoléhá při budování vlastního světa na efekty tzv. z masa a kostí. Výsledek tak má nejen hrubou patinu, ale zároveň je nadčasový.

Škarohlídi budou poukazovat na milion dějových zkratek, které tu jsou částečně proto, aby tahle třídní učebnice stihla všechny své myšlenky nasypat do hlav ve snesitelné stopáži, ale většina výtek počítá s filmem ukotveným v čistokrevném žánru. A tím není Snowpiercer ani náhodou. Bong-Joon Hoa totiž v jedné škatulce opravdu neudržíte. Dokážu si představit žánry, ve kterých by mě to frustrovalo, ale postapokalyptického Snowpiercera to jednoznačně posiluje. Dokonce natolik, že se obávám, že něco podobně nespoutaného a energického hned tak někdo nenatočí.