„Vissi d’arte, vissi d’amore“ tedy „žila jsem pro umění, žila jsem pro lásku“ jsou úvodní slova slavné árie tragické Pucciniho Toscy. A podobná slova vystihují i titulní hrdinku Larraínova nového životopisného snímku o Marii Callas. Ale co když najednou slavík zpívá špatně?

Angelina Jolie v jistém smyslu ztvárňuje ideál operní hvězdy lépe než pěvecká legenda Maria Callas sama. Jolie je ještě krásnější, ve snímku sebevědomější, sošná, elegantní, je v mnohém nepřístupná – její tvář je jako opera sama (nebo alespoň opera v obecném povědomí). Její profil, zejména v černobílých pasážích, je profil klasické, chladné spanilosti. Zatímco Callas se zdála více žertovná a hravá, Angelina je velmi dominantní a na obdivu si zakládající. Svůj byt i kavárnu ovládá jistými pohyby, jako by se pohybovala po prknech jeviště. A svému sluhovi dává instrukce typu „zamluv mi stůl v kavárně, kde mě číšníci znají. Mám náladu být adorovaná.“

Chilský režisér Pablo Larraín opět zkoumá významnou ženu minulého století. A po dvou osobnostech, které se provdaly do vysoké politiky, se vydává za uměním. Jeho Jackie o Jackie Kennedy se vyznačovala mírně křečovitým výkonem Natalie Portman. Spencer je díky neurotickému podání Kristen Stewart naopak bezmála body hororem o princezně, která je uvězněná na strašidelném hradě rodiny, do níž se má provdat, a Stewartino tělesné herectví se nesnaží Dianu Spencer prostě imitovat. 

Maria v něčem propojuje toto ženské univerzum, protože si její partner Onassis Jackie Kennedy vzal poté, co byl na JFK spáchán atentát. Slavná dvojice se mihne i v Marii, která si s prezidentem vymění několik paroháčských poznámek. Callas je rovněž svědkyní slavného narozeninové písně Marilyn Monroe. V době, do níž je snímek zasazen, však není její hlas v o tolik lepší kondici než ten Marilynin. 

Nacházíme se totiž v roce 1977. Callas kvůli problémům s hlasem nevystupuje (shodou okolností jí bylo 49 let, když opustila jeviště, stejně jako je nyní Angelině). Místo toho se uzavírá doma a zpívá pro svou kuchařku, u které hledá povzbuzení a chválu, a starostlivého sluhu (film se nás bude snažit přesvědčit, že diva neměla bližších přátel). Od posledního Mariina vystoupení uplynula už čtyři léta a její hlas, ač stále znělý, ztratil to, co ho činilo robustním a zároveň lyrickým, naprosto unikátním.

Maria se zdaleka nesnaží pokrýt celou pěveckou kariéru Marie Callas, místo toho nás zavádí do posledního týdne před zpěvaččinou smrtí a koncentruje se na otázku, jaké je to žít s nevyhaslou slávou, ale vyhaslým hlasem, a pomalu se stahovat ze scény života. To filmu prospívá a vetkává mu značnou melancholii, která je typická pro operu i samu Marii Callas. 

Larraínovy životopisné filmy se snaží vyhýbat chronologii a začasto si vybírají jeden podstatný moment či situaci v životě hrdinky a kolem ní staví její životní příběh. U Jackie to byl atentát, u Spencer pobyt na windsorském hradě a u Callas její izolovanost v luxusním bytě a paláci mysli. 

Ani Pablo, ani Steven Knight, autor seriálu Peaky Blinders a scénáře ke Spencer a Marii, se tedy ani v nejmenším nesnaží o to, zastavit se u každého životního milníku řecké divy. Uchylují se nicméně k černobílým flashbackům, které připomínají několik zásadních momentů zpěvaččina života. Knight používá populární berličky v podobě rozhovoru – a podobně jako u nedávné Lee s Kate Winslet je to rozhovor, kde si jedna strana vysnila tu druhou. 

Jde o portrét velkého soužení a velké tužby. Callas teskní po dobách, kdy její vibrato lomcovalo divadelními ochozy. Naneštěstí se o postavě mimo tuto bolest příliš nedozvíme. Je to portrét téměř v doslovném smyslu slova – dokonale vyvedený profil, v ladně nanesených barvách, vznešený, ale dvojrozměrný. Zdaleka nejde dostatečně do hloubky. 

Angelina Jolie je v některých momentech, zejména v černobílých flashbacích na dobu, kdy se seznámila s Onassisem, až k ustrnutí krásná. Angelina brala hodiny zpěvu a skutečně roli odzpívala sama. Ve většině případů nicméně slyšíme buď hlas Callas samotné z nahrávek, nebo rafinované propojení obou hlasů do jedné stopy. 

Její výkon je smutný, elegantní, jeden z nejlepších minulého roku. Uhrančivý pohled, smysl pro morbidní humor, všechny manýry zpěvačky jsou jí ve filmu vlastní, jako když nutí svého majordoma, aby i přes bolavá záda opakovaně stěhoval klavír v koncertní místnosti, jednou blíže k oknu, jindy do středu. 

Mimo černobílé flashbacky přináší Maria, natáčená na 35, 16 i 8mm kameramanem Edem Lachmanem, na Oscara nominovaným za Larraínův předchozí film El Conde, bohatou vizuální paletu připomínající divadelní prostředí, obrazu dominuje zlatavá a hnědá. I její ložnice navozuje dojem luxusní divadelní šatny, jíž dominují stovky kostýmů, velké zrcadlo nad stolkem s všemožnými flakóny, šminkami a parfémy, a nespočetným množstvím pilulek. 

Dost možná nejlepší kompozicí filmu je Maria sedící na koberci je snímaná z nadhledu, těžké závěsy v barvě zelené jako z Vertiga ji oddělují od zbytku světa, zatímco se ponořuje do poslechu svých starých nahrávek, pomalu se smiřující s tím, že její hlas už nikdy nezazní se stejnou silou jako dřív. 

Zpívá snímek falešně? Ne. Ale také toho říká poměrně málo a zhusta se uchyluje k banálním výrokům jako „můj život je opera“ nebo „Jste Maria Callas. Nechodíte pozdě, všichni ostatní jsou tam brzy.“ 

Přehrajte si trailer V něčem je Maria jako opera sama, teskná, chvílemi bombastická, prodlévající, s nezbytným melodramatickým umíráním, které zabírá dlouhou část stopáže. Celý film je poslední akt života Callas a její dlouhá labutí píseň.