S určitou mírou nonšalantní nadsázky, kterou mi jistě prominete, si dovolím konstatovat, že za poslední dobu jsme tu měli hned několik dokumentárních obskurností. Nejprve nám pan Nikdo ukázal, jak vypadá Putinova obludná manipulace s ruskou mládeží (oscarový Pan Nikdo proti Putinovi), hned vzápětí jsme se mohli přesvědčit, co si o sobě myslí první dáma prezidenta spojených států Donalda Trumpa (Melania) a aby toho nebylo málo, tak nám teď debutující režisér Adrian Stojkov nabízí portrét Livie Klausové. Kohože? No přece manželky architekta české ekonomické transformace, ekonoma, politika, ministra financí, předsedy vlády a posléze i prezidenta ČR Václava Klause.

Původně televizní projekt v určité fázi svého vývoje přesedlal na filmové plátno a já naprosto netuším proč. Možná si tvůrci mysleli, že narazili na zlatou žílu zákulisních informací o fascinujících dějinných událostech spojených s rodinou Klausových, kterou by bylo škoda spoutávat televizní obrazovkou. Nicméně po shlédnutí filmu, jehož délka (76 minut) rozhodně nesvědčí o tom, že těch skutečně zajímavých informací je větší než malé množství, nemohu tuto premisu potvrdit. A při nejlepší snaze vám vlastně ani nemohu shlédnutí dokumentu doporučit. Livia toho totiž nemá moc co nabídnout.

Ačkoli jde o dokument, jedná se spíš o pořad typu „babičko vyprávěj“. Tím nechci paní Livii nijak shazovat. Vlastně je celkem zajímavé poslouchat její vyprávění o dětství, rodině, rodičích, setkání s Václavem a blížících se politických kotrmelcích, které tato šarmantní stará paní zažila. Jenže po pár minutách, kdy jste zahlceni digitálně naaranžovanými dobovými fotografiemi, vzpomínkami a prvními kamerovými exkurzemi na nejrůznější místa činu, pochopíte, že vás nic zajímavého nečeká. Paní Livia totiž vypráví, vypráví a vypráví. Ovšem především o banálních věcech, tak typických pro každou českou rodinu bez ohledu na společenský původ.

Středobodem celého dokumentu i samotného vyprávění je totiž klasická česká chalupa. Na paní Livii je vidět, že k ní přirostla srdcem a ráda tam tráví čas, proto se podstatná část vyprávění natáčela právě tam. A strávila tam i bouřlivé období roku 1968 a následnou normalizaci, takže zatímco česká společnost dostávala koňské dávky sovětské totalitní léčby a spousta disidentů putovala buď za hranice nebo za mříže, paní Livia s Václavem měli jiné starosti – péči o děti a o chalupu. Stejně jako pro statisíce jiných Čechů se i pro ně stala chalupa útočištěm před okolním světem, kde přečkali to nejhorší. A já jim to přeji. Jenom netuším, proč o tom někdo točí dokument.

Jistě, jeho těžiště přece musí spočívat v tom, co přišlo po roce 1989, říkáte si. Však taky ano. Ovšem pokud se těšíte na to, co si paní Livia myslí o ekonomické transformaci, u které – jak ona sama připomíná – stála od samého počátku, a tudíž o ní (zřejmě) věděla první i poslední, budete zklamáni. Livia to zmíní dvěma větami ve smyslu „musíte si uvědomit, že jsme vůbec nevěděli, jak to dopadne“. My už to víme a ať už si o tom myslíte cokoli, paní Livia vám k tmu nic víc neřekne. Možná proto, že to přeci jenom nebyla její věc a nijak se na tom nepodílela, nebo o tom nechce nijak detailněji mluvit. V obou případech z toho divák vyjde jako sedlák od Chlumce.

To samé bohužel platí i o období, kdy byla první dámou. Kromě Livie samotné se za jejím účinkováním na Pražském hradě a v Lánech rozvzpomene hned několik českých osobností veřejného života (Dominik Duka, Jiří Weigl, Dagmar Havlová a samozřejmě i manžel Václav), nicméně ani jejich očitá svědectví nepřinesou nic jiného než střípky z kategorie společenských zajímavostí. A opět platí, že buď nebyl život paní Livie v tomto období nijak zajímavý a nemá na co vzpomínat, nebo si to raději nechává pro sebe. To se týká i jejího působení na Slovensku v roli velvyslankyně, čímž završila svou profesní dráhu. O okolnostech jejího jmenování Milošem Zemanem se zmíní jednou větou.

Přehrajte si trailer Absolutním vrcholem režijního vedení dokumentu je krom narůstající urputné nudy výpověď několika vnuků a vnuček, kteří na kameru vzpomínají na Livii jako na babičku, za níž jezdili do Lán na víkendy. Což o to, pro děti to jistě musela být zajímavá doba, nicméně jejich dětské duše nemají mnoho, co by o Livii řekly krom toho, že byla super babička. A ačkoli jsem za to rád, v dokumentu to představuje ukázku toho, jaká je informační hodnota celého snímku. Pokud ale patříte do fanklubu Livie Klausové a jste vděční za každý záběr s touto charismatickou dámou, nenechte se touto recenzí nijak ovlivnit. Livie si užijete víc než dost.