"Všichni jste to chtěli vidět, tak tady to máte..." 

Touto odvážně skromnou proklamací začíná sto a čtyři minuty dlouhý dokument o dvojnásobné první dámě Melanii Trump. Dalo by se čekat, že tím chce bývalá modelka diváka navnadit na něco odvážného či dychtivě vyhlíženého, co má následovat. Posléze však nepřijde ani zpytování svědomí nad tím, že její manžel jakožto 47. prezident Spojených států rozvrací společnost, bagatelizuje násilí a poštvává lidi proti sobě ani hloubání o tom, že její muž byl jako první člověk v tomto úřadu usvědčen z páchání trestného činu. Přichází totiž to, po čem všichni "doopravdy" toužíme. A tím je poměrně přesný obraz první dámy a jejího působení v tomto kdysi honosném úřadu.

Pro připomenutí si shrňme okolnosti vzniku tohoto "filmu". Režisérem dokumentárního snímku je Brett Ratner, jehož posledním dílem je výplachový Herkules z roku 2014. Následně byl tento gentleman obviněn ze sexuálního obtěžování svých kolegyň, což je samozřejmě naprosto ideální průpravou pro přípravu snímku o manželce Donalda Trumpa. Samotný nenechavý režisér by však nestačil, neb snímek se samozřejmě z něčeho musí zaplatit. Proto přispěchal Jeff Bezos s kasičkou Amazonu za zády a vyplázl z kapsy nemístných 40 milionů dolarů + 35 mega na propagaci, za což si vysloužil jedno lesklé cameo a přízeň hlavy státu. A pokud by vám tento tvůrčí tým nestačil, svěsit hlavu můžete nad informací, že jako kameramani se na filmu podíleli Jeff Cronenweth (Klub rváčů, Sociální síť), Dante Spinotti (Poslední Mohykán, Nelítostný souboj) nebo Barry Peterson (21 Jump Street, Millerovi na tripu). 

Melania: FOTOGALERIE

Film tedy vypadá jako film, čímž si odbydeme náročný úděl hledání pozitiv na tomto snímku. Stopáž je nevkusně bohatá na naleštěné a vkusně nasnímané záběry Melanie, kterak se prochází svými luxusními sídly, létá soukromými tryskáči nebo jak nasedá do obrněných vozidel.

Šest. Ptáte se, co to je za číslo? Jde zhruba o počet scén, v nichž Melanie nasedá do auta, aby z něj následně bez jakéhokoliv kontextu či důležitosti scény vysedla, shodou okolností je to však také počet žen, které obvinily režiséra Ratnera ze sexuálního obtěžování. Pozoruhodné náhody ostatně provází celé toto dílo.

Jednou z nich je například to, že scénář, bez jakýchkoliv pochybností vycizelovaný PR týmem a bohatý na patetické a zcela prázdné promluvy o cti, hrdosti a odhodlání, se velmi často zastavuje nad tím, co vše první dáma ve svém úřadu udělala a zařídila. Počet scén, v nichž Melania mluví o tom, komu všemu pomáhá a jaké všechny nadace založila, možná dokonce převyšuje záběry, během nichž nasedá do auta. Další prapodivnou náhodou je však to, že jakékoliv scény, v nichž bychom viděli realitu těchto slov, ve filmu chybí. Jako kdyby se autoři dokumentu v odvážném tvůrčím záměru rozhodli převrátit naruby omílanou filmařskou poučku "Show, don't tell," na "Tell, don't show,". 

Kdykoliv Melanie mluví o tom, jak pomáhá dětem, většinou při tom kráčí po nějaké luxusní rezidenci. Když zase hovoří o tom, jak je potřeba být dobrou matkou, tak si pod drobnohledem několika oslizlých návrhářů upravuje klobouk na hlavě. Interakce s dětmi či rodinou, scény vyobrazující práci v její nadaci, a vlastně jakákoliv přirozená situace bez ohyzdné nastavovanosti ve filmu absolutně chybí. Vše je naleštěné, umělé, patetické a postrádá to jakoukoliv výpovědní hodnotu či alespoň akci. Jen se chodí skrze zlaté chodby, jezdí se v luxusních autech a zkouší se nové róby. 

Melanie tak rozhodně nezapře své modelingové začátky. Je samozřejmě velmi snadné plivat na někoho, kdo se nemůže bránit. Ale tady nejsme na Epsteinově ostrově, tak to dělat moc nebudeme. Opřeme se pouze o tvrzení, že pro alespoň maličkou hodnotu dokumentu by bylo záhodno ubrat na scénách, v nichž si slovinská rodačka volí outfit. Když totiž hovoří o tom, jak bude náročné přesedlat ze "soukromé osoby" na první dámu, doprovodné záběry ukazující ji v pozlaceném pokoji obklopenou týmem vizážistů oblékajících jí do milionových rób to příliš zdařile nedemonstrují. Je snad nesoulad viděného se slyšeným Ratnerovým záměrem? Chce tak poukázat na absurditu toho, když se pravda převrací naruby?

Jak jinak si lze vysvětlit to, že při absurdních scénách, v nichž se Melania s oranžovým manželem prochází Kapitolem, hovoří o místě důležitém pro historii, o tom, jak se zde psaly dějiny a o tom, jak k tomuto místu chová bezmeznou úctu? Zapomíná snad na čtyři oběti, které za sebou zanechal běsnící dav napadnuvší toto místo, zatímco dosluhující prezident nedaleko odtud tancoval na YMCA? Jde o jakýsi podvratný vtípeček?  

Mé výbuchy smíchu se však v kině nesetkaly s pozitivní odezvou. A já se vlastně moc nedivím. Začteme-li se totiž do podmanivého titulu Psychologie v kině od doktora Sedláčka, dočteme se zde o pozoruhodném jevu, kdy divák zrcadlí emoce, které spatřuje na plátně. Vidíme-li protagonisty plakat, pláč se nám spustí snáz, zachytíme-li náznak úsměvu, i náš emoční prožitek kráčí v těchto šlépějích. Do těchto projevů a tváří hrdinů máme navíc tendence sami vkládat vlastní významy. Smál jsem se však sám. Čím to je? Odpověď snad poskytnou následující analýzy.

Melania smutně hledící na propuštěnou rukojmí z Gazy

¨

Melania radostná ze znovuzvolení manžela

Melania projevující obavu o syna Barrona

Melania projevující zdaleka největší obavu napříč dokumentem, neb má příliš široký klobouk

Jak si pozorný divák mohl všimnout, orientovat se v emočních projevech první dámy je nesnadný úkol, neb prohrabat se vrstvami botoxu a kožnatosti k upřímným výrazům či aspoň záchvěvům lidskosti je úkol nesmírně náročný. Pozorovatel celého obskurního dokumentu je tak díky rozporům řečeného a viděného i nejasným výrazům první dámy neustále na pochybách o tom, co vlastně sleduje.

Nebraňme se odsudkům. Snímek totiž můžeme označit jako nechutnou propagandu, která se skrze tupoučký scénář, nicneříkající výjevy a naleštěnost záběrů snaží vykreslit první dámu a celý prezidentský úřad jako honosnou a náročnou službu vlasti. Najdeme tu přehnaný patos spojený s patriotismem, cílené zamlčování určitých informací a převracení faktů, velmi zjednodušené pojetí složitých potíží, bagatelizaci mnohých problémů a zejména nemístně oslavný tón okolo všeho, co se Trumpů byť jen vzdáleně týká. Ve filmu je tak přítomno víc znaků propagandistických filmů než lidí odlišného etnika než bílého, což je kumšt. Alespoň jedno afroamerickou holčičku tam ta Melanie mohla pohladit. Ovšem chápu, že spojovat přítomnost rodiny Trumpových a nezletilých osob může být pro PG rating filmu poměrně riskantní. 

Další soudy jsou tak nasnadě. Film nemá žádnou hodnotu, vyjma 75 milionů od Bezose, který se zjeví u stolu společně s Elonem Muskem, Joe Roganem a dalšími aktivními či minulými MAGA figurkami. Zdánlivě hluboký ponor do duše této ženštiny nastává, když mluví o své zemřelé mamince. Co při tom vidíme? Zapalování svíčky v kostele, čemuž v pozadí tleskají davy. Naleštěné ego tak má opět přednost před ukázkou jakéhokoliv vztahu. Jiná snaha o ponor nastává, když dokumentaristé položí dotaz na její oblíbenou muziku. Plně v souladu se sexuálními preferencemi svého manžela Melania po chvíli prázdného přemýšlení a bez změny výrazu ve strnulé tváři vyhrkne "Michael Jackson!", načež začne zpívat jeho hit Billie Jean. Další výbuch smíchu tak na sebe nenechá dlouho čekat, notná dávka cringe je na světě. Dokument by měl alespoň základně pokrýt nějaké téma, něco objevit, dát nahlédnout pod pokličku. Melania však nedělá nic z toho, jde o samolibou onaniii nad tím, že jsme znovu v Bílém domě. A když mluvíme o onanii...

Odsudek musím vynést i sám nad sebou. Pro úplnost i výpovědní hodnotu svých recenzí totiž často bádám nad tématy skrze zevrubné rešerše. Pro recenzi tohoto typu má rešerše skýtala zkoumání toho, jak vypadá penis Donalda Trumpa. Pornoherečka Stormy Daniels jej popisuje tak, že je malý, ale ne směšně malý, nicméně má nadměrně velkou houbovitou hlavu a vypadá jako muchomůrka. Jestli jde o muchomůrku zelenou, tygrovanou či proslulou červenou, to nespecifikovala. 

Znechuceně odvracíte tvář nad touto představou? Nedivím se. Vězte však to, že jsem vám právě poskytl hodnotnější informaci i silnější emoci, než by se to kdy mohlo podařit prázdnému dokumentu Melanie. 

A to těch témat mohlo být opravdu spoustu! Je Trump schopen sebereflexe? Lituje některých svých činů? Ví, že ve stupňování přídavných jmen existuje i něco jiného než superlativ? Grabuje za pussy i svou manželku? A používají totožný make-up, nebo je stejný odstín jejich naoranžovělých tváří jen náhodou? 

Nic z toho. Jen prázdné fráze, patos a arogantní přezíravost dokazující, že v první dámě se toho příliš neskrývá, takže obrázek prádznoty plynoucí z dokumentu je vlastně nakonec trefný. Je jistě zajímavé v živém přenosu sledovat, že se dnešní doba vrací do časů, kdy bez nejmenších skrupulí vznikaly propagandistické filmy, a to navíc v zemi, jíž valná část Evropy donedávna považovala za vzor, ale kde dnes ozbrojené jednotky labilních ničemů zabíjí civilisty na ulici. A je zcela dobře možné, že zarytí republikáni by film hodnotili jinak (na Rottenech doporučuje návštěvu kina 99 % diváků :)) a že nejsem objektivní, když při hodnocení možná lehce podléhám svým politickým preferencím.

"Co to sem taháte, politika do filmů nepatří!", lze namítnout. Já však rád odvětím, že do politiky zase nepatří pedofilní narcistní čů*áci. Tento prázdný tupý film budiž toho důkazem.