Původně jsem chtěl nový film Marie Poledňákové jednoduše odstřelit tipem na nějaké vtipnější video, nebo vám poradit, ať si raději pustíte plyn nebo Warholovy celodenní experimentální filmy – obojí je nesrovnatelně větší vzrůšo. Ale plný kinosál, mediální masáž a další signály zaručeného kasaštyku mě nutí se rozepsat trochu více. Co je na tom filmu tak výjimečného? Tedy kromě toho, že je to po formální stránce jedno z nejhorších multimediálních děl všech dob?

Předně je nutno říct, že film se nejmenuje Líbáš jako ďábel Poledňáková, jak by se člověk mohl mylně domnívat z bizarně minimalistického plakátu. Vzpomínám si na jediný podobný případ, a sice když se nechal Troška zvěčnit na plakát Kameňáku. Takové případy, kdy je jméno, respektive samotná osoba režiséra pomalu důležitější věcí, než film samotný, je neklamnou známkou falešně vytvářeného mýtu, který se mezi prostým lidem dokáže bez problémů zakořenit. Pro ego a tvůrčí schopnosti dotyčného je to obvykle smrtící, protože pak může bez obav rezignovat na jakékoliv vize.

Poledňáková je proto mnohými označována jako královna české komedie, jakkoliv za celou svou kariéru natočila asi dvě tři vtipné scénky (jednotlivé scénky, ne filmy), ke všemu založené pouze na verbálním humoru. Může se to zdát ojedinělé, mnozí dokonce řeknou, že její úspěch je nevysvětlitelný a může za něj spiknutí židozednářů nebo požárníků. A přece je vysvětlení prosté – ty filmy se odehrávají ve vzduchoprázdnu, v naprostém realistickém vakuu.

Pro diváky není nic snadnějšího, než se nechat bavit filmy, v nichž postavy neřeší nic jiného než zdánlivě obyčejné rodinné a milostné strasti. Líbáš jako ďábel všechna očekávání beze zbytku naplní. Nikdo se tam moc nepředře, ale na všechno mají peníze, cestují do exotických destinací, bydlí v luxusních hotelech, chodí k prominentnímu cvokaři, jezdí každý den v jiném autě (znovu, kde na to berou?) a řeší ty nejbanálnější věci, jaké si dokážete představit.

Důvod, proč je tato zdánlivě bezelstná a nenáročná úniková komedie tak nesnesitelná, je naprostá absence fungujícího syžetu. Postav jak na orloji, žádná nemá jasnou motivaci, a tím pádem nemůže nikam posunout již tak nesmyslný děj. Dvouhodinová stopáž je chvílemi k nesnesení, obzvláště když film postrádá jakýkoliv náznak vyvrcholení. Každá druhá scéna vyšumí do ztracena, ba co více, Poledňáková se chvílemi překonává a množství dialogů je naprostá vata. Neodvažuji se tvrdit, zda je to leností nebo neschopností, ale ničím jiným to být nemůže, kór když všechny její polistopadové filmy jsou špatné tím samým způsobem. Humor je tvořen vesměs přehráváním Evy Holubové, zvláště poté, co ji unesou maročtí únosci (nekecám, opravdu je o tom třetina filmu). A je to humor z ranku normalizačních estrád, takže divák s minimálními estetickými nároky při něm zažívá velice nepříjemné pocity, které se smíchem nemají co dělat.

Přehrajte si trailer Uznávám, nebudete u toho rudnout studem jako u Magnuskových nebo Troškových děl, snad kromě scény pářícího tance Jiřího Langamajera a Nely Boudové, ze které jsem byl slušně perplex. Ale je to dílo naprosto nefunkční a nemůžu ho deklasovat jinak než jako naprosté dno. Je mi smutno při představě, že desítky kvalitních scénářů nejsou zfilmovány, ale na odstrašující ukázku autorské mizérie, se peníze vždy najdou. Chtěl bych tento text zakončit nějakým optimistickým výkřikem, že Pepiků Hnátků bude přibývat, zatímco líbajících ďáblů ubývat, ale pochybuji o pravdivosti tohoto výroku.

PS: Product placement dosáhl nesnesitelné úrovně i na poměry českého filmu. Po tomhle už jistou značku kávy pít nebudu. U jistého druhu platebních karet mi přechod ke konkurenci přijde složitý, proto musím zatnout zuby.

PPS: Nejhorší je zjištění, že dospělým lidem přijde vtipné, když si hrdina – padesátiletý chlap – zbůhdarma hraje s pěnou na holení a ta mu vystříkne do nosu.