O předpokladech, obavách i předsudcích pár minut před vstupem do kina snad zasloužilým čtenářům MZ nemusím rozprávět. Do sálu člověk nikdy nepřichází jako tabula rasa, ale pokud se trailer a teaser na jednu a tu samou laskominu zvládne prosadit v konkurenci stovek (mnohdy i těch nejzvrácenějších) titulů na první, resp. druhé příčce nejhorších filmových ukázek naší databáze, sluší se vytáhnout ze šatníku neprůstřelnou vestu, koupit si pro případ nouze v trafice flašku becherovky a jako nekuřák si nacpat kapsy doutníky. Škoda, že takovou preventivní ochranu české multiplexy ani recenzentská etika neumožňují... Ale přežil jsem i Skrytou tvář ošetřovatelky i trojrozměrnou Barbie na křídlech Pegasu, takže o moje zdraví „čtyři hodiny poté“ nemusíte mít obavy. Prošlo to. A co je s podivem, vlastně to ani nebolelo.

Není na místě šířit pozitivní náladu zvlášť s přihlédnutím ke sporé hvězdičkové dávce dole pod recenzí (kterou jste už pravděpodobně probádali), ale přiznám se, že hned v prvních sekundách mi Krokodýli málem zastavili tep. Když před alpskými štíty prolítla rudá helikoptéra, cítil jsem se spíš jako sjížděč vystřižených scén z Cliffhangera než zahradník okopávající malý český záhon. Prachy jsou prachy a z Krokodýlů ve velehorských exteriérech sálají každou sekundu, za což může hlavně luxusní kamera Martina Duby. Díky ní přírodní scenérie a (pro potřeby žánru) tak akorát kýčovité záběry dodávají Krokodýlům maximální obrazové výhody oproti konkurenci, což jsme z technicky otřesné upoutávky neměli vůbec šanci vyčíst.

Účast místní špičky ve štábu je hodně cítit. Orchestrální doprovod Petra Maláska má v kombinaci s Dubovými záběry nějakou tu náladičku a jediná dramatická scéna ve velehorské říčce se i pomocí souhry Poledňákové s Aloisem Fišárkem může kasat solidními filmovými parametry. Jenže v rodinné komedii se jen na technice stavět nedá (ve studiově nasvícených interiérech je beztak houby platná), alespoň ne víc než k trumfnutí celuloidových parazitů typu Kameňáku či Pánské jízdy. Ideu na „dobovou rekvalifikaci“ záchranáře Luboše a baletky Anny bych sice už na startu produkce přiřadil k téhle zprávičce, přesto se s okoukanými postavami dalo leccos dokázat. Pokud by Poledňáková nezvolila v zájmu svého koproducenta dementní estrádní notu.

Kameňák byl Zlatou mříží, Pánská jízda brutální verzí Přátel v nastudování nejhorší třídy zvláštní školy, Jak se krotí krokodýli lze snadno přirovnat k silvestrovské show rozjeté před docela zručným štábem. Cit pro prvoplánový, ale stále účinný gag Poledňáková už asi zapomněla, proto nejapné pokusy o humor neustále devalvuje herecké pitvoření postaviček, které v nekonečném sledu vstupují do hlavní linie. Už ta je ale malátná, protože Miroslav Etzler předkládá neméně katastrofální divadýlko co v Pojišťovně štěstí, zatímco unylá Ingrid Timková přivolává vzpomínky na na svoji dobu vlastně nadmíru půvabnou Janu Preissovou. Ta měla spolu s jiskrou v oku Františka Němce šmrnc, Etzler lanaří sympatie jen jedním gorilím výstupem, úsměvem proutníka a pohledem chápající zdravotní sestry, která utěší i Víťu Koudelku i bezzubého camprlíka. Mádl je možná přirozený, ale na plátně si velebí sotva patnáct minut bez většího zapojení do děje, což by jednomu z jeho hybatelů asi příslušet nemělo.

Základ z Velryby a Polepšovny se podařilo úspěšně rozvrátit už v zárodku. Tmelem pochopitelně není komediální ekvilibrista Tomáše Holého, natož Mádlova ležérnost (nemá prostor ani na pokusy), ale série vtipných příhod z kafilérky Marie Poledňákové. Většina humoru vyplývá z nejstarších žánrových postupů (rozjeté auto, „lekačky“, střevní potíže a variace na banánovou slupku) a exhibic televizních esa, pročež se vaší bránici dostane několika nemotorných pádů válečkoidní Nadi Konvalinkové, úsměvných škobrtnutí bodrého dědy Václava Postráneckého i neodolatelných etud z líbezné české vesničky, kde se s pivkem kroutí Josef Alois Náhlovský a tubu rozehřívá Zdeněk Srstka. Na tohle nemáš, Uwe.

Srdce bolí, mozek dáví, pohlavní orgány přestávají sloužit (nezdá se to, ale zůstávám u tématu :-) . Nevím jestli jste to při návalech smíchu stihli zaregistrovat, ale Marie Poledňáková v podstatě neumí na plátně rozvinout vztah mezi mužem a ženou jinak než skrze sex. Jen si vzpomeňte, co bylo hlavním a v podstatě jediným cílem fotříka Luboše v Jak dostat tatínka do polepšovny. No ano, odlákat Vaška a sklátit svou nastávající. S tebou mě baví svět a nadržený Julius Satinský? To samé. Nic proti tomu primárně nenamítám, ovšem jen do času než rozbřednou komediální základy a při absenci vtipných momentů (teď opravdu nemluvím o srandovním houkání Nadi Konvalinkové s majákem na hlavě, kterému se chichotali batolata v mojí řadě) se začne každý kontakt mezi mužem a ženou opírat o sexuální pud v jeho nejburanštější podobě. Za podpory Poledňákovic fixace na vystrčená ňadra českých „missek“ úchvatná seance.

Přehlídku trapností stahují do senkrovny i nevěrohodní caparti i herecké hvězdy, kterým bych do klobouku nehodil ani tu pověstnou korunu (křečovitě laškující duo Postránecký – Holubová se dá ještě rozdýchat, zato Jaroslava Kretschmerová, obludná „sexy dračice“ Bára Štěpanová a podobná převtělení satana...). Jakékoliv nadějné vyhlídky trvale ničí pokyny autorky, jejíž mimóznost v konstruování moderní filmové zábavy dokonale odpovídá dnešním standardům při vytváření večerního programu pro Novu, Primu i ČT1. Proto může do filmu pravidelně vstupovat fantastická čtyřka Vojtek – Nekonečný – Duchková – Laurinová, aby si bez valného smyslu zanotovala ústřední melodii. Úlet. Nedivte se Koudelkovi, že na ně zírá jako na exoty. Zíral jsem s ním a po titulcích si i užil pocit hrdosti, že mezi diváckou klaku odchovanou domácími stanicemi, která svým nevkusem zatahuje do veřejné sféry všechny ďábelskosti od Trošky až po Crazy Froga (evidentně se nejedná jen o český problém :-), pořád ještě nepatřím. Aspoň jsem to nemusel být já, kdo autorku komedie století spoluvyzval k předčasnému sestupu do filmařského záhrobí...