Jsou zpátky. Na tomtéž místě, ve stejné sestavě a se stejnými ideály. Jen Zuzaně narostla prsa, jejího bobra nahradila šermující krysa a do absurdního divadélka přibyl ztepilý princ Caspian. Kdo čekal, že tahle sebranka podstoupí dospělejší, temnější, napínavější a hlavně lepší dobrodružství, šeredně se spletl.

Žádné zhušťování. Příběh druhé Narnie je naopak ještě primitivnější a ještě prázdnější. Takřka dokonale. Po intru s Princem Caspianem se vracíme do „Londýna“, k původní čtveřici, která je zničehonic teleportována do jakési krásné země. Na základě několika architektonických útvarů vydedukuje, že tady před mnoha stovkami let vzkvétala Narnie a připomene si, že právě oni byli jejími vládci. Po deseti minutách poetického bloumání a pokusech o humor vytáhnou z truhel své zbraně (pouťový luk, hliníkový meč, plastové brnění...), a začnou se dít věci. Tedy... nejdřív se spojí s neuvěřitelně protivným trpaslíkem, potom s Princem Caspianem a všemi přeživšími kreaturami Narnie, a pak si to nadvakrát rozdají s vojáky ze zlotřilé Talmirie. Tenhle „košatý“ děj díky kreativnosti tvůrců vydá na dvě hodiny dvacet, z toho odhadem devadesát minut tvoří dialogy, z prstu vycucaná psychologie a peripetie, které by šlo bez problému odstřihnout a spálit (třeba náhlé zjevení Bílé čarodějnice a její stejně náhlé zmizení).

Druhá Narnia tak sestává hlavně ze situací typu „Petr a Caspian se hádají o to, kdo šéfuje Narnii“, „Lucinka chodí po lese a hledá Aslana“ nebo „Zuzana civí na Caspianovy kadeře a podléhá jim“. Neměl jsem v ruce stopky, ale tipuju, že dobrých třicet minut čistého času jsou nám tyhle scény zprostředkovány skrze detailní záběry na obličeje hlavní pětky, což bych se při vzhledu, hereckém talentu a sympatičnosti téhle skvadry nebál nazvat řízeným psychickým terorem. Neustále pozorovat Lucinku, dojímající se krásou Narnie a hledající Aslana (trvá jí dvě hodiny než ho konečně najde!), je přitom ničím v porovnání s konflikty Caspiana s Petrem, kteří kříží meče, handrkují se, nebo si vzájemně vyznávají úctu! To všechno s nulovým dramatickým nábojem, bez výraznější vnitřní motivace a v naprosto sterilní režii. Edmund a Zuzana sice jsou odklizeni do pozadí (ještě že tak!), ale ani tak přes sebe nepustí jedinou digitální potvůrku, která by mohla film prosvětlit a zachránit. Ne, k slovu se dostane jen zavilý vousatý trpaslík, protivnější než všichni herci dohromady...

Problémem druhé Narnie je to, že se nedokázala odrazit od prvního dílu. Pohádkovou zemi jsme poznali, přesto se do ní s hrdiny prokousáváme znovu. Znovu ji pouze poznáváme, tentokrát skrze palčivé otázky typu „proč tenhle medvěd nemluví“ nebo „proč stromy netančí“. Toulky po krajině, v níž má tahle sebranka působit majestátným, královským dojmem (ehm, COŽE?!), by možná byly zábavné v podání oscarových herců... jenže s touhle zoufalou partou, v jejímž světle je i Daniel Radcliffe novým Russellem Crowem a Emma Watson updatem Audrey Hepburn, se intermezza mezi akčními scénami nedají snést. Je až tragikomické sledovat pokusy o psychologicky propracované konverzační drama, když hercům nelze věřit jedinou emoci a režisér všechno inscenuje s aseptickým odstupem, bez schopnosti vtáhnout byť jen na pár minut do děje.

V takové chvíli je fuk, že Narnia potemněla...  pořád je zbavená života, schází ji magie, neokouzlí. Dělníci od Disneyho ji sterilizovali na přehlídku kostýmů, otravných teenagerů a krás středoevropské přírody, přičemž do ní občas vloží surreálně trapný pokus o válečný proslov nebo filozofii. Zatemnění se vztahuje jen na obraz, atmosféry se nedotkne. Je proto jen mikroskopickou změnou: asi jako když Queen Latifah shodí dvě kila - na sex-appealu jí to stejně nepřidá. Mnohem podstatnější je, že všechny ty sympatické digitální potvůrky byly přemístěny do malých vedlejších roliček, takže charismatického jezevce, hláškující myši a noblesního Aslana se dočkáte jen v pár štěcích. Bobr zmizel úplně! Trpaslíci se omezují jen na chápavé pohledy v pozadí, kentauři mentorují a pateticky vzdávají hold svým vůdcům, a pak je tu medvěd, který mluví hlasem Maxipsa Fíka. K smíchu? Absolutně! To že nad zajímavými figurkami vyhrála pětice nudných lidí už ale pro legraci není...

Andrew Adamson to všechno režíruje s nasazením mongolského pastevce a šetří síly na tři souboje muže proti muži a dvě velké bitvy. Bohužel i ty jsou naprosto sterilní a bez šťávy, a to i když jim předchází výkřiky „Za Narnii“ nebo „Za Aslana“ a kolem poletují miliony dolarů. I pár slušných akčních záblesků stihnou zničit herci nebo nějaký nesmyslný prostřih na kvílejícího minotaura / naštvaného trpaslíka / roztouženou Zuzanu. K pozitivním dojmům film nevytlačí ani velkolepé trikové orgie z poslední bitvy. Koho totiž po dvou hodinách tortury zajímají samostříly, velké armádní manévry a útočící :::::::::? Snad jen vytrvalce. Ať si ty prachy užijí. Vidět jsou, ale požitek z nich se blíží nule.

A to se na scénu teprve blíží Aslan a finální lekce z věrouky: Budete-li věřit, zhmotní se Bůh a zdemoluje všechny padouchy. Amen. Vím, koho by si měl vzít pro začátek do parády... únavnější letní blockbuster se totiž už dlouho neurodil.

P.S.: Co se hvězdiček týče, děti do pěti let nechť si přičtou k hodnocení pět hvězd, členové konkláve šest a Ravenhorn sedm.

P.P.S.: Konec jsem nepochopil stejně jako František Fuka. A z toho stromu by měl Freud radost. :-)