Žánr true crime je populární fenomén postavený na holém faktu, že všechny ty zločiny, o které jde, jsou skutečné. Skuteční vrazi, skutečné oběti, skutečné utrpení. Tím, že nejde o fikci, ale o realitu, je divák vtažen do fascinujícího světa zločinu založeného na životních osudech lidí kolem nás. Ať už jde o pachatele, nebo oběti. V rámci hraných celovečerních filmů jde o žánr nabízející nejrůznější úhly pohledu, možnosti zpracování a styly vyprávění, aby si autoři mohli vybrat to, co je na skutečném příběhu zločinu a trestu uchvacuje. Režisér Radim Špaček (Zlatý podraz, Pouta) s debutujícím scénáristou Zdeňkem Holým se nenechali zlákat žádným z nabízejících se uměleckých zpracování a rozhodli se jít v případě lesního vraha Viktora Kalivody vlastní cestou. Otázka je, jestli udělali dobře.

Vraždy tří náhodných kolemjdoucích v brněnských a kladenských lesích (odtud přezdívka lesní vrah) otřásly v roce 2005 Českou republikou především svou zdánlivou bezdůvodností. Na rozdíl od nedávno zfilmovaných manželů Stodolových zde nebyl žádný zištný motiv. Kalivoda chtěl zabít, ale proč, to nikdy nevysvětlil. Možná právě proto se Špaček s Holým rozhodli odvyprávět jeho příběh tak, aby vynikla naprostá banalita zla. Lesní vrah mohl být uhrančivým svědectvím o zlu v každém z nás. Mohl být hypnotickým manifestem vrahovy mysli jako takové. Mohl nabídnout odpovědi na palčivé otázky, proč se to vůbec děje. Kde je ten spouštěč, co udělá z člověka vraždící bestii? Radim Špaček ale nic takového pro svůj film neplánoval a nebylo by fér mu něco takového vyčítat. Ostatně od toho je tvůrčí svoboda. Jeho poselství mělo být úplně jiné.

Pozorně se rozhlédněte kolem sebe – vidíte všechny ty tváře, co vás v životě obklopují? Někdo z nich může být klidně vrah a vy byste to nepoznali. Nebo tím vrahem můžete být třeba i vy. Kdo dokáže odhadnout, jak málo (nebo jak moc) je nutné k tomu, aby se překročila tenká červená linie dělící svět na normální a patologický? Je vůbec možné rozlišit v lidech dobro a zlo, nebo je ten rozdíl tak nepatrný, že záleží na okolnostech případu? Ve filmovém zpracování se Viktor Kalivoda několikrát pokusí o sebevraždu. Neúspěšně. Byl to zoufalý pokus uniknout nutkavé potřebě zabít někoho jiného? Může tedy rozdíl mezi dobrem a zlem spočívat i v tom, jak hluboko dokážete říznout do zápěstí při pokusu o sebevraždu? Lesní vrah ve vás vyvolá spoustu otázek. Jak skutkových, tak ryze filmařských. Ale hledání odpovědí není jeho cílem. Film se vám pouze pokouší umožnit nahlédnout do života vraha nikoli jeho pohledem, ale životní každodenností jednotlivých situací – od těch nejběžnějších, jako je nákup potravin ve večerce, po smrtící střelbu bez jasného motivu.

Použitá filmová gramatika sází na jednu jedinou kartu, a tou je objektivismus. Autoři divákovi záměrně nic nepodsouvají, nenechávají ho vcítit se do role vraha ani jeho obětí, nechtějí mu nabídnout vůbec žádný umělecky ztvárněný (tj. prefabrikovaný) pocit. Jediné, oč jim jde, jsou pocity vyvolané objektivisticky podávanými informacemi. Kalivoda jde lesem. Pokouší se o sebevraždu. Účastní se televizní soutěže. Opět se pokouší o sebevraždu. Opatřuje si zbraně. Zabíjí. Je zatčen. Strohost faktů je nesmlouvavá a má jediný cíl – ukázat jednotlivé scény ze života Kalivody tak, jak je mohl vnímat náhodný kolemjdoucí. Děsí vás představa, že někdo v metru vedle vás vytáhne zbraň a začne střílet po spolucestujících? Málem se to stalo. Málem. Ale kdo z cestujících něco zpozoroval? Nikdo. Proto ta scéna jako taková nemá cíleně žádné podbarvení. Nesálají z ní emoce. Kalivoda prostě jede metrem a nebýt toho, že o něm divák ví, co v budoucnu spáchá, nepřikládal by té události žádnou emoční hodnotu. Den jako každý jiný.

Michal Balcar je v roli Kalivody dokonalý. Jistě, částečně mu v tom napomáhá scénář a velkou měrou i smutná skutečnost, jak hluboce uzavřený Kalivoda ve skutečnosti byl. Nicméně důležité je, že ve své roli funguje až mrazivě dobře. V jeho podání je Kalivoda člověkem zamčeným za strnulou tváří zbavenou veškerých emocí. Jeho projevy jsou strohé až minimalistické, bez ohledu na to, zda zrovna sedí před objektivy kamer v populární televizní soutěži nebo se připravuje na střelbu do nevinných lidí. Balcarovo ztvárnění mlčenlivého vraha je potřeba vyzdvihnout o to víc, když si uvědomíte, že prakticky nezmizí ze záběru. Druhým „hlavním hrdinou“ je potom Oleg Mutu a jeho kamera. Bezchybné záběry dokumentují posledních několik měsíců života Kalivody před vlastními hanebnými skutky a přinášejí svědectví o jeho životě. Ne komplexní, ani hrůzně podmanivé či mrazivé, ale – opět dle záměru tvůrců – naprosto všední až fádní. Sledovat Kalivodovu chůzi lesem je díky tomu v podání Olega Mutu něčím velmi metafyzickým.

Přehrajte si trailer Bohužel pro vlastní film je podstatné, zda takto pojatý snímek má vlastně co nabídnout. Čistě z hlediska filmového, nikoli společenského. Špaček s Holým se pokusili (a vesměs úspěšně) pohlédnout na skutečné události optikou banality zla a ukázat, že hrůzy kolem nás se dějí tak nějak přirozeně, za denního světla, třeba při procházce lesem. Druhou stranou mince je, že ani krátká stopáž (78 minut) nedokáže zakrýt fakt, že takto pojatý příběh vlastně nemá co vyprávět. A celkové vyznění tím ztrácí na intenzitě. Přiznám se, že bych se jen velmi nerad dočkal za pár let filmu „Střelec z fakulty“, jenž by obdobným způsobem oživoval tragické události z loňského roku. Nemám nic proti true crime ani společenskému dialogu. Ostatně mluvit se musí i o hrozných věcech a není nic horšího než tabuizace některých témat. Ale obávám se, že z hlediska filmového umění nemá takovýto formát příliš co nabídnout.