První minuta filmu: Aha, v tomhle se teda bude zpívat.
Desátá minuta: Aha, ten zpěv už lepší nebude.
Šedesátá minuta: Už dost, prosím.

Chvíli jsem zvažoval, že si v recenzi vystačím jen s tímhle zkratkovitým popisem mých postupných dojmů, ale až takové odstřelení si nejnovější animák z produkce Netflixu (tentokrát opravdu) nezaslouží. Byť je totiž novinka s Adamem Sandlerem a Billem Burrem pravděpodobně nejhorším muzikálem roku (ne, že bych jich bylo nějak hodně…) a dost možná atakuje vůbec nejhorší zpívané animáky vůbec, příběh se paradoxně tentokrát dost povedl. I když je to opět odvyprávěné stylem, kdy člověk netuší, pro koho to teda vlastně bylo. Nicméně popořadě.

Leo (Sandler) je 74letá hatérie žijící ve školním teráriu ještě spolu s želvou Squirtlem (Burr). Jejich speciální schopností je, že umí mluvit. A to nejen mezi sebou, ale postupně i se všemi studenty a učiteli, kteří s nimi přijdou do styku. Zápletka se pak točí kolem posledního ročníku téhle základky a jak se starý Leo snaží dětem ukázat, v čem spočívají jejich silné stránky.

Místy je to tedy poměrně dojemné, inspirativní, a má to hezky přesah k dnešním generacím. Mezi tím tam je ale i řada různých témat, která pro změnu budou k zamyšlení spíš pro ty dospělé nad jejich vlastními ratolestmi, a co by třeba měli dělat jinak, aby svůj vztah s nimi zlepšili. Tenhle aspekt je ale hodně povrchní, primárně se Leo snaží zavděčit dětem a působí trochu jako film, který Sandler natočil, aby udělal radost svým vlastním potomkům.

Jak už jsem ale naznačil, to největší peklo tady představuje nezvládnuta hudební složka. Střídání mluveného slova a zpěvu může samozřejmě fungovat, jenže tady to zaprvé kvůli žvatlavému Sandlerovi rve uši, zadruhé je to doprovázeno naprosto fádním vizuálem a čísly, a zatřetí jsou samotné texty tak strašně nevýrazné, že si už nyní doslova pár minut po zhlédnutí nepamatuju jedinou píseň. Což se mi osobně s muzikály nikdy nestává.

Ve srovnání s letošní či nedávnou konkurenci navíc Leo zkrátka kope nižší ligu, a to nejen z hlediska animace, která tu je ok, ale nic světoborného, ale i hereckých hvězd za mikrofony. Sandler si sem vedle pár hlasů z SNL dokonce dotáhl i Roba Schneidera, který je jinak odepsaný. Béčkové zpracování tomu ale bude ubírat nejvíc v případě, kdy od toho budete mít jakákoli vyšší očekávání. Naopak dětem to bude nejspíš jedno, a pokud jim sedne příběh, klidně se u filmu můžou dobře bavit. Dalšího Klause nebo Rodinku na baterky ovšem nečekejte.

Letošní pixarovce Mezi živly jsem ubíral, protože je to Pixar, a tam člověk chce prostě víc. Chce ten audiovizuální spektákl, zábavnost, skvělý scénář a tak dále. Leovi naopak přidávám, protože příběhově mě na rozdíl od řady jiných animovaných kousků zvládl zaujmout, pár vtípků se mu upřímně povedlo a třeba vykreslení některých rodin žáků bylo nápadité a originální. Ano, trpěl jsem pokaždé, když se začalo zpívat – což se dělo poměrně dost – o to víc mě překvapilo, že tu ke konci navzdory tomu pořád fungují emoce a já byl dokonce i mírně dojat. Navíc mě napadá vcelku heretická myšlenka, že to může být v dabingu lepší. Osobně to zkoušet nehodlám, ale za úvahu to stálo.